Věř, a víra tvá...

Věř, a víra tvá tě uzdraví.

Občas mě napadne, jak často se v duchu obracím tam nahoru, k něčemu "nad námi", doufajíc, že to snad pomůže nějak posunout nedobrý běh událostí kolem mě. A myslím, že v tom nejsem sám. Ač nevěřící, rád bych věřil, že existuje někde nějaká konečná autorita, která má vše v rukách a nedopustí dojít až k těm nejhorším, někdy přímo tragickým, koncům. Čím to je, ptám se sám sebe, že i přes striktně nenáboženskou výchovu, hojně rozšířenou právě v 60. a 70. letech minulého století, zůstal někde hluboko ve mě pocit sounáležitosti s něčím větším, blíže nedefinovaným, a potřeba se k této vyšší autoritě odvolávat. Nebyl jsem k tomu přece vychován, mou generaci formovala smělá, veselá i burcující, hesla na nástěnkách ve škole, revoluční písně, s bojovně laděným refrénem, a jednou za rok pětimetrové nápisy na tribuně prvomájového průvodu, hlásající, že když se do toho dáme, tak nám bude líp. Nebylo, ale jako školákovi mi to po pravdě bylo upřímně jedno. Žili jsme skromně, ale to moji vrstevníci také, nebylo co komu závidět, o co usilovat, nad čím se zamýšlet. Chod věcí se zdál být definitivně daný, neměnný, a tak nemělo valný smysl obracet se ke komukoliv a ptát se, nebo snad dokonce žádat. V kostelích za těch časů bývalo povětšinou pusto a smutno, mnohdy byly dokonce využívány jako skladiště socialistického harampádí všeho druhu, některé se rozpadly. Žádné pověstné světlo na konci tunelu jsem tehdy neviděl nejen svítit, ale ani blikat. Myslím, že tam prostě tehdy žádné nebylo. Alespoň pro mě. V této duševní strnulosti jsem přetrvával celé své, jinak ovšem šťastné a příjemné, dětství a dospívání a také povinnou vojenskou službu. Občas samozřejmě přišla nějaká ta facka od života, ale nic z toho mě nedokázalo z té mé odevzdanosti vybudit, pořád ve mě převládal ryze materialistický postoj. A duše k tomu mlčela. Možná chtěla také někdy něco podotknout, ale nedostala prostor. Až jednou, to už jsem stál doslova na vlastních nohou, měl jsem práci, rodinu, přátele a svůj život, se kterým jsem byl nadmíru spokojený. A byl jsem šťastný, jako každý mladý člověk, který má celý život před sebou. A pak mi jednoho dne můj kamarád a vrstevník, snad jen o rok starší, řekl že je nemocný. Jen tak, u oběda, asi jako kdyby mi oznamoval, že má lístky do divadla. Žádná hysterie, žádné nářky, žádný strach z věcí příštích, nic na něm nebylo znát. A to přestože věděl, že vlastně umírá, a že nikdy neuvidí vyrůstat svého malého syna. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi přišel říct, že jde na dovolenou do nemocnice, on věděl, že se už nevrátí, a přesto byl tak neuvěřitelně klidný a vyrovnaný, že mě zmátl a tak jsem se s ním rozloučil jen tak, trochu ledabyle. Vždyť přece jde jen do nemocnice. Nevrátil se, pátý den v nemocnici zemřel. Bylo mu 28 let. Zasáhlo mě to naplno a tak hrozivou silou, jako nikdy nic předtím. Proč on a kdy jsem na řadě já - takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou. A kde vezme v sobě člověk tu sílu, aby to zvládl, nedokázal jsem to pochopit. Až jeho žena mi to osvětlila. V okamžiku, kdy se dozvěděl, že je na konci své životní cesty, obrátil se k Bohu, ne aby ho zachránil, ale aby mu dal sílu to vydržet, neztratit hlavu a postarat se o rodinu, která po něm zůstane. Dokázal to a pro mě se to stalo jasným signálem, že něco je, že nějaká ta konečná autorita musí existovat, ty sochy na oltáři přece žádnou takovou moc nemají...

Ne, nestal se ze mě věřící člověk, i když bych asi byl rád, kdyby mě to potkalo. Ale i bez toho se občas v duchu obracím tam nahoru, k něčemu "nad námi", doufajíc, že to snad pomůže nějak posunout nedobrý běh událostí kolem mě. A mám pocit, že je to čím dál častěji. Tak snad i ta moje snaha má nějaký smysl.