Dobrý pocit

Je sobotní večer, na konci listopadu, a to je termín, který je neodmyslitelně spojený s taneční soutěží pro amatéry StarDance a zároveň již řadu let také s benefičním večerem na podporu Centra paraple. Tanec, v podání známých i méně známých osobností, mě tak moc nebere, ale tento díl je specifický právě tím, že má za cíl získat od dárců finance na podporu lidí na invalidním vozíku a jejich podpůrného centra. Je úžasné, kolik peněz se dá vybrat za jeden večer na charitu, i když zásadní podíl na tom samořejmě mají příspěvky společností a firem. Paralelně s tímto večerem proběhla dnes také celonárodní sbírka potravin pro Potravinovou banku, ta pak rozdává potraviny potřebným, kterým na ně v rodinném rozpočtu už nezbývá dostatek prostředků. Oba, resp. všechny, tyhle charitativní projekty mají společnou velikou sounáležitost lidí u nás s potřebnými, kteří na tom třeba zrovna moc dobře nejsou, což mě naplňuje pocitem uspokojení, že i v našem rozhádaném a věčně zamračeném národě zůstalo cosi dobrého. Je to dobře schováno před okolním světem, ale když je nejhůř, vždy se to někde znovu a znovu objeví, skoro jako pověstní blaničtí rytíři. Ti si ovšem dávají na čas, snad mají za to, že ještě může být u nás i hůř... Ale zpět k tématu - odmyslím-li si finanční účast firem, které k charitě nepřímo nabádá náš daňový systém, nemohu se zbavit dojmu, že by se na těchto projektech měl mnohem více podílet přímo stát a to ze svého rozpočtu. Jistě se dá namítnout, že má důležitější úkoly, do kterých musí sypat naše společné peníze - školství, zdravotnictví, obranu, kulturu atd. - a tam mu nejen že nepřebývá, ale naopak ještě hodně chybí, aby dostál všem požadavkům nenasytného eráru, ovšem zároveň mu obrovské peníze utíkají kamsi mezi prsty. Tu a tam je někdo přistižen, jak bere, případně rozdává, z cizího, někdy je pokárán, vyjímečně potrestán, ale nikoliv dost na to, aby léta budovaný systém přilepšování z erárních peněz jednou pro vždy skončil. Jenže pak peníze chybí tam, kde jsou skutečně potřeba a tak se, za blahosklonného přikyvování rozhazovačného aparátu, pořádají charitativní koncerty, hrají divadla, soutěží, tančí a zpívá, aby se chybějící peníze sehnaly od lidí, kteří již ale svoje daně státu jednou odvedli a nejsou to rozhodně malé částky. A oni přijdou, zatleskají, sáhnou do peněženky a dají. Rádi a s dobrým pocitem, že prospěli užitečné věci. Již pro ten pocit, který osobně znám a který rozhodně stojí za to alespoň jednou zažít, by měla charita existovat, o tom není vůbec řeč. Jak krásné, a určitě i neméně povznášející, by bylo vybrat peníze třeba na novou školku v odlehlé oblasti státu Papua Nová Guinea, kde se budou malí papuánci přeučovat z tradičního lidského masa na českou krupicovou kaši, aby bylo na světě lépe a radostněji, a přitom mít hřejivý pocit na duši, že o naše vlastní potřeby a spokojený život se náš stát ve všem a rád postará, samozřejmě za naše peníze. A ještě mu třeba zbyde a jednou možná dokončí i ten rozestavěný aquapark kdesi v Krušných horách. Ale to už je asi moc, bohatě by stačilo, kdyby se prostě vybrané daně používaly v jejich původním smyslu, tedy pro správu věcí veřejných a blaho občanů této krásné republiky. Charita je krásná a potřebná, ale nemělo by se na ní stavět, což se u nás bohužel stále děje. A z toho tedy dobrý pocit nemám...