Když...

Když se psal rok 1968, bylo mi krásných sedm let a žil jsem klidným a spokojeným životem dítěte, narozeného do celkem obyčejné úřednické rodiny, bydlící jen malý kousek za hranicemi tehdejší "velké" Prahy. Prázdninové dny jsem trávil poměrně jednotvárně a to buď u babičky s dědečkem, což bylo od nás pouhé dvě stanice autobusem, nebo na naší nepříliš dlouhé ulici, tvořící jakousi rovinku mezi dvěma kopečky. Zahrada domu, ve kterém jsme měli náš malý a studený byt, mi byla víceméně zapovězena, z důvodu občasného pohybu jednoho vlčáka, bydlícího v suterénu a nemajícího příliš přátelský vztah k dětem. Ta naše ulice, dlouhá odhadem sotva 50 metrů, lemovaná po obou stranách nájemními patrovými vilami, každá s malou zahradou vzadu za domem, postavenými někdy ve 40 letech, bez ústředního topení a teplé vody, byla mým jediným známým světem a každodenně tak utvářela můj pohled na něj. Žádné další zdroje informací jsem tehdy k dispozici neměl, televize u nás doma ještě nebyla, rádio v kuchyni hrálo od rána do večera semaforské hity o tom, že jakási Babeta šla do světa, a v naší domácí knihovně byla spousta knih, kterým jsem ještě nerozuměl. Moje obzory tak končily na obou pomyslných hranách té krátké rovinky, kde jsem, dbalý pokynů rodičů (z toho kopce nejezdi...) prováděl pravidelnou obrátku na svém prvním kole. Bylo zelené a za den jsem to stihl takto "obrátit" jistě minimálně 100x, přesná statistika ovšem k dispozici není. A tak to šlo ze dne na den, celé to léto, až do osudného 20. srpna...

Když přišly ony známé, a pro náš národ tragické, dny po 21. srpnu 1968, u nás doma to žádnou změnu nepřineslo, alespoň v očích sedmiletého kluka. Moje paměť nemá z toho období žádný záznam, který by byl něčím zvláštní, nebo zajímavý, všechny dny si byly podobné, jako vejce vejci. Ale jedna vzpomínka tam je, ačkoliv jsem jí dlouho nepřikládal vůbec žádný význam. Někdy v těch následujících dnech po srpnové invazi, přesné datum samozřejmě netuším, jsem totiž, při jedné ze svých ,"obrátek" na hraně zakázané zóny, spatřil dole jet po hlavní ulici tanky, počet už také nevím. Jely rychle a směrem na Prahu. Zmínil jsem se o tom doma, ale k žádné divoké reakci rodičů nedošlo, pokud to vůbec komentovali, tak mi to v hlavě neutkvělo, ale spíš si myslím, že to prostě jen mlčky přešli, asi tak, jako kdybych jim oznámil, že tam běžel velký černý pes. Trvalo ještě hodně dlouho, než jsem se dozvěděl tragické pozadí těch "mých" tanků, u nás doma se politika neřešila vůbec, alespoň ne před dětmi, ve škole to bylo tabu a ani nikdo z mého okolí žádnou osvětu do mé hlavy nepřinesl. Taková byla prostě doba, doba lží, přetvářky, překrucování a vymývání mozků. U dětí to bylo mimořádně snadné, jediný zdroj jejich poučení byly dospělé autority, tedy v první řadě rodiče, pak učitelé a rodinní příslušníci. Co přišlo od nich, platilo, nebyl důvod tomu nevěřit, takže jsme věřili všemu. Já tedy určitě a hodně dlouho...

Když jsem začal hrát na kytaru, tedy cvičit první akordy a opisovat si písničky z táborových zpěvníků, bylo mi nějakých 13. let a tehdy jsem se poprvé setkal s pojmem "krylovka", jak byly označovány písně Karla Kryla. To jméno bylo vyslovováno šeptem a opisování těch textů mělo lákavý punc zakázaného ovoce, tedy dvakrát přitažlivého. Pořád jsem ale stejně netušil proč, co je na těch textech tak hrozně nebezpečného, bylo nesmírně těžké se k nějakým ifnormacím dostat a neriskovat průšvih. Doma to bylo absolutně vyloučeno, v okruhu mých kamarádů to téma nebylo a tak jsem musel počkat až na střední školu, abych se konečně dozvěděl, co se to vlastně v tom srpnu odehrálo, proč jely kolem naší ulice ty tanky a o čem to vlastně zpíval Kryl. To bylo někdy ve druhé polovině 70. let a mělo trvat ještě dlouho, než bylo konečně vše uveřejněno a celá (???) pravda vyšla po dlouhých 21. letech najevo. Možná až příliš pozdě, ale nakonec přece...

Když mě napadlo psát tento článek, nechtěl jsem ani tak vzpomínat tohle smutné výročí, na to jsou povolanější pamětníci, já byl přece jen malý kluk. Měl jsem spíš na mysli, že je fajn, když se dnes každý může dostat k jakýmkoliv informacím, které ho zajímají. A nemusí se nikoho ptát, nepotřebuje k tomu souhlas a ani mu nehrozí nějaká společenská újma, když se něco dozví. Možná je dnes spousta věcí kolem nás špatně, ale tohle mi přijde vážně prima a jako obrovské plus. Když to vydrží...