Sen

Měl jsem onehdá živý sen. Mívám sny celkem často, většinou jsou dost živé, ale tenhle byl až moc. Dokonce až tak, že si ho celý pamatuji, nebo si to alespoň myslím, jiné sny zpravidla zmizí s prvním zazvoněním budíku, tenhle kupodivu ne. A tak se s vámi o něj podělím.

Jdu takhle sám večerním městem, jsem v příjemné náladě, koukám do oken, kde se rozsvěcují světla a zkouším hádat, co se asi odehrává za těmi záclonami. Kdo a s kým tam asi bydlí, jestli se právě nastěhoval a ještě dolaďuje rozmístění nábytku a hledá světlé místo pro vzrostlý fíkus, nebo právě prodělal bolestný rozchod, žmoulá v ruce sklenku vína a rozpačitě se rozlíží po stěnách, kde ještě včera visely obrazy a dnes je tam už jen tmavý obrys na malbě, výsledek několikaletých tahanic o majetek. Nebo to tmavé okno, jen s odrazem nějakého tlumeného osvětlení, nejspíš lampička na nočním stolku, a uvnitř dva páry nohou, čouhající z pod deky, dávající tušit, že na večerním programu těch dvou dnes není 20. let stará turecká telenovela, ale cosi mnohem, mnohem staršího, co se nikdy neokouká, ani neomrzí a je nadějí pro lidský rod. A to okno hned vedle, kde by asi také měla být tma, ale v kmitajícím osvětlení, možná od baterky, nebo mobilu, dává tušit, že tamní obyvatelé dobře vědí, že z vedlejší místnosti aktuálně nehrozí nečekaný vpád a dávají volný průchod své nespoutané energii. Říká se tomu rodinný život a mě naplňuje uspokojením, že prastaré rituály soužití i v této přetechnizované době stále fungují. Báječný pocit. V takové náladě zastavuji u otevřených dveří do minimarketu a po chvilce rozvažování se nakonec rozhoduji vstoupit, něco málo peněz u sebe mám, tak udělám tomu dobrému prodavači nějaký počinek, ať má také radost ze života.

"Postavte se na pás."

Robotický hlas mě nekompromisně zastaví hned u vchodu.

"Levou ruku položte na nákupní vozík a sledujte trasu, pro změnu směru zadejte na displeji šestimístný kód, který najdete pod madlem."

Ještě stále trochu v šoku poslušně pokládám levačku na vyznačené místo, kde prosvěcuje laserový snímač, vzápětí se pás dá rychle do pohybu a hned zahýbá do uličky mezi vysokými regály, s rozličným zbožím. Jéžiš, napadá mě, tam přece z toho pásu nemohu dosáhnout, jak budu...

"Pravou rukou ukažte na zboží, které si přejete vložit do košíku."

Aha, tak teď už je to jasné, váhavě zvednu pravačku a očima si vyberu obří čokoládu, v lákavě červeném obalu, kterou vidím v předposledním regálu uprostřed. Miluji hořkou a tahle slibuje mimořádné potěšení.

"Váš nákup," ozve se něčí hlas a vzápětí přistane ve vozíku balíček papírových kapesníčků, s vůní tropického ovoce, umístěných v těsném sousedství vytoužené čokolády.

SAKRA, proklínám se v duchu, musím se víc soustředit, umiňuji si a očima se snažím rychle zorientovat v nabídce, zatímco pás svižně a tiše přešustí do další uličky. Tak dobře, támhle ta vánočka bude definitivně moje, zaměřím na regál v pohodlné výšce asi tak ve výši ramen (což je v mém případě necelých 140 cm nad zemí...). Tu prostě nemůžu netrefit, vypadá, jako moje dnešní večeře. Myšlenka na dobrotu, s příchutí šťastného dětství, mi nažene slzy do očí a zrychlí dech.

"Váš nákup."

Nevěřícně zírám na dno košíku, kde se, vedle již zmíněných kapesníků, objevilo 10ti kilové balení čehosi, snad mouky. Důvodem dalšího nechtěného nákupu je smutný fakt, že přesně v okamžiku, kdy můj přesně navigovaný ukazováček pravé ruky zaměřoval sladkou vánočku, udělal pás ostrý obrat a zahnul do vedlejší uličky, kde následně neomylně zaměřil maxi balení univerzální mouky 000. Ta se prý hodí na všechno, hlásá nápis na obalu, ovšem jestli se samotná hodí jen tak k večeři dost pochybuji. Na konci uličky zahlédnu automatickou pokladnu, kde stojí ve frontě několik vozíků. Po cestě vidím na regálech kolem ještě celou řadu lákavého zboží, ale po trpkých zkušenostech dosavadních pokusů to raději vzdávám, nemám zájem o pastelky, ani o soudek rumu a pro jistotu strkám pravačku do kapsy, aby ani náhodou...

"Přiložte svůj náramek," vyzve mě ta umělotina a na rámu se rozsvítí laserový snímač.

Cože, jaký zase náramek? Vytahuji ze zadní kapsy kalhot svou peněženku a doufám, že v ní je dost na obsah mého vozíku.

"Přestupte na vedlejší pás."

Tón nezní nijak přívětivě a tak raději udělám úkrok vlevo, na pás s výraznou červenou šipkou, směrem ven. Ten se vzápětí prudce rozjede a než se naději, jsem z obchodu zase venku, naštěstí bez vozíku a jeho obsahu.

"Podívej, mami, zase někdo nechal nastavené turbo," ozve se od vchodu do marketu dětský hlásek.

Ohlédnu se a nevěřícně sleduji, jak asi 6ti letý klučina zručně nastavuje na displeji vozíku rychlost se symbolem hlemýždě a vzápětí se i s maminkou vydávají na poklidnou jízdu mezi regály. No tohle, to snad není možné, že jsem takový trouba, usměji se sám pro sebe, tak to já jedu znovu a tentokrát si nakoupím, co budu chtít.

"Váš denní limit pro nákup je vyčerpán, opusťte vstupní prostor."

No, a je to, dnes tedy žádná vánočka už nebude, to je jisté. Smutně sleduji tu dvojici, jak proplouvají mezi regály a košík se jim utěšeně plní dobrotami, hošík zaměřuje svůj prstík neomylně a maminka ho pyšně sleduje - ta mladá generace, jak si se vším hned ví rady.

"Je čas se vrátit, zbývá 15 minut z vycházky."

Málem jsem zapomněl sledovat čas, ještě že mě čip pod kůží na levém stehně včas upozornil, jinak by mi zavřeli vstup a to by znamenalo omezení vycházek na 30 dní, režim v rezervaci je přísný. Zpočátku mi to dost vadilo, ale našinec si časem zvykne a každý střet s tím světem venku je pro nás, kteří tam v klidu smíme dožít, velmi náročný a nebezpečný, ostatně moje dnešní zkušenosti jsou toho příkladem. Sami bychom venku nepřežili ani týden, ještě že nám AI dovolila být v bezpečí, v rezervaci máme vše, co k životu potřebujeme.

Dál to není, protože mě probudil ranní signál a musím říct, že jsem byl celý zpocený z toho snu, takhle skončit snad nikdo nechce, v rezervaci, jak nějaký ohrožený druh. V tom mě zabrnělo levé stehno.

"Nezapomeň, že máš dnes povolenu vycházku, návrat do 21.00"