Výročí

Marta má výročí.

Tedy přesně řečeno - Marta Kubišová, a není to jen tak nějaké výročí, ale krásné, kulaté a úctyhodné 80. narozeniny. Sedíme se ženou večer v našem obýváku a, jako většinou, prožíváme něco jako pravidelnou večerní "hibernaci", když nás nečekaně probere telefon. V televizi zpívá Marta, dozvídáme se a vzápětí už oba upřeně hledíme na zcela zaplněnou Lucernu. Na podiu stojí vysoká, štíhlá, postava, v obrovských brýlích, a la Naďa Urbánková, a zpívá nějakou ze svých méně známých písní. Publikum na ní nábožně kouká a jakmile dozní poslední tóny, objeví se pod pódiem chumel fanoušků a Marta má plné ruce práce pobrat všechny nádherné květiny. Ještě vytahuje k sobě nahoru blonďatého klučinu, dostane pusu na tvář a celá udýchaná se znovu staví k mikrofonu. Oči jí jen svítí štěstím, když se tak rozhlíží po lidech, kteří si přišli poslechnout její písničky, poprvé po dlouhých 21. letech ticha, ústrků a pronásledování. A teď je tedy znovu tady. Kamera lítá po hledišti a na chvilku zabrousí i na balkón, kde poznáváme Václava Havla a další známé postavy Sametové revoluce. Na pódiu se mezitím střídají další protagonisté, Mišík, Prokop, Merta, v pozadí s kytarou Zdeněk Rytíř a u mikrofonu ohlašuje Bartoška generálního ředitele časopisu Mladý svět, který předává Martě Zlatého slavíka za rok 1969, kterého vyhrála, ale nesměla dostat. Komunisté měli za to, že by ta trofej mohla vážně ohrozit jejich mocenské postavení a tak to zatrhli, zdůvodňovat nebylo nutno a ani komu. Národ tiše úpěl a skřípal zuby pod dohledem okupační správy vojsk Varšavské smlouvy. Každý měl svých starostí nad hlavu a na "slavíky" nebylo ani pomyšlení. Ale někdo nezapomněl, počkal si, a když konečně nastala ta správná chvíle, tak cenu přinesl a předal vítězce. Trvalo to dlouho, moc dlouho, ale Marta se dočkala a my všichni také. Odteď bude všechno jiné a lepší, říkali jsme si, a také jsme tomu věřili. Když si Marta, na závěr koncertu, stoupne před mikrofon a začne zpívat Modlitbu, celý sál povstane a zdvižené ruce k nebi hrdě ukazují V, symbol vítězství. Dojalo nás to a pohltilo u té obrazovky, na chvilku jsme se ženou oba zapomněli, jaká je doba a co všechno se kolem nás dnes děje. Vždyť jsme také byli při tom, když se po celé Evropě hroutil komunistický blok, a chodili jsme denně na Václavák poslouchat řečníky a cinkat klíči. "Poslední zvonění, poslední zvonění..." skandovalo se pod balkonem Melantrichu. Když se teď kamera podívala zblízka do hlediště, vidíme v očích všech účastníků plamínky radosti a nové naděje, které tam zažehly události podzimu 1989. Ta byly časy. Na manifestaci na Letnou přišlo skoro milion lidí, poslechnout si slova pana Malého a dalších, také dva statečné zástupce Pohotovostního pluku, který zasahoval 17. listopadu na Národní třídě, a nakonec si zazpívat s Jaroslavem Hutkou neuvěřitelný chorál... "Krásný je svět, krásnější je moře..." Byla šílená zima, fučel ledový vítr, ale na Letné bylo ten den všem krásně a příjemně, lidé se hřáli navzájem, byli na sebe neuvěřitelně milí a hodní, neznámým lidem klidně půjčili svoje rukavice na prokřehlé ruce a kdosi nechal kolovat svou termosku s horkým čajem. Takové byly ty dny na přelomu roků 89 a 90. A my jsme byli při tom. Ještě dnes mě z toho pocitu mrazí, když si na tu dobu vzpomenu. Koncert skončil, Marta se už 5 minut uklání a Lucerna bouří. Titulky, konec, pro jistotu rychle vypínáme televizi, aby nás nezasáhly zase nějaké ty špatné a ještě horší zprávy, které se dnes na nás valí ze všech stran, 24 hodin denně. Naléváme si sklenku vína, zapalujeme svíčku a jen tak tiše sedíme, chceme si ještě, alespoň pro tento večer, užít tu úžasnou pohodovou atmosféru, kterou k nám domů přinesl záznam prvního koncertu Marty Kubišové, v porevolučním roce 1990.

Moc bych si přál, aby zítra, pozítří, příští týden, nebo měsíc, až si ráno pustím rádio, nebo otevřu internet, na mě dýchla zase ta krásná polistopadová atmosféra naděje a víry v lepší zítřek. Nechci už každý den bilancovat ztráty na energetické burze, nechci vidět vybombardované domy na Ukrajině, nechci poslouchat křik samozvaných spasitelů pod sochou sv. Václava, nechci číst prognózy ČNB, že to nejhorší teprve přijde, ani další seznam odsouzených advokátů, kteří sebrali klientům svěřené peníze a poslali je bydlet na ulici, nechci vidět tváře soudců na lavici obžalovaných, obviněných z trestného činu podvodů a korupce, nechci poslouchat v restauraci, v čekárně u doktora, na nádraží, nebo na rodinné oslavě, jak to zase ta naše vláda vede od desíti k pěti a předtím že bylo líp. Nic z toho nechci. Jenže jak to mám udělat? Já sám asi nijak. Ale uvažuji, že kdyby nás bylo víc, kterým se už nechce, a kteří si umí ještě vzpomenout na tu dobu, kdy se zdálo, že půjde vše a bude nám v téhle zemi už jen dobře, tak kdyby se všichni rozhodli, že to zkusíme, mohlo by se to povést. Přestaneme si lhát, podvádět se, strojit na sebe boudy a podfuky všeho druhu, přestaneme si brát, co nám nepatří a tvářit se jak ředitelé zeměkoule, budeme zase koukat více kolem sebe, než na sebe, a třeba zase vezmeme ráno do vlaku termosku s horkým čajem a pošleme jí kolovat. Blbost? Dnes to tak vypadá... Ale tehdy to šlo a krásně to mezi lidmi fungovalo. Byl jsem také u toho a hřeje mě to ještě dneska.

A málem bych zapomněl - milá paní Marto, od nás také VŠE NEJLEPŠÍ !!!