Trefa !

Už jste to také zjistili? Někdy je zapotřebí něco víc, než jen maturitní vysvědčení, výuční list, řidičák, nebo vysokoškolský diplom. Protože nic z toho není žádným zaručeným receptem na spokojený život. A tak musí nastoupit paní Štěstěna, která, když se jí zachce, dokáže člověka posunout tím správným směrem. Já tomu říkám TREFA.

Dnes to samozřejmě vypadá vše náramně jednoduše. Už od takové šesté třídy si dnešní "digitální" děti, a zvláště tedy jejich rodiče, mapují "terén", konzultují s výchovnými poradci ve škole jejich zaměření, zvažují různé možnosti, a společně se pravidelně vydávají, pomocí internetu, na 3D prohlídky renomovaných vzdělávacích ústavů, které vypadají, že budou schopny plně rozvinout jejich genialitu - sice dosud skrytou, přesto ovšem nepochybnou. To jim mohu jen tiše závidět. U nás doma se tomuto tématu, pokud se dobře pamatuji, věnovaly odhadem tak dvě minuty, probíhalo to tuším v kuchyni, krátce po večeři, máma měla ruce ve škopku s nádobím a táta si míchal kafe. Turecká káva voněla na celé kolo a naše rodinná rada, která měla rozhodnout o mém dalším životním směrování, vypadala zhruba takto:

Matka: "Tak kam bys chtěl teda jít? Za chvíli je pololetí, musíš se rozhodnout."

Já: "Já nevím."

Matka: "Tak co třeba nějakou školu s maturitou, co říkáš?"

Já: "Třeba, mě je to jedno."

Otec: "Tak jdi na průmyslovku, tu jsem dělal a bylo to fajn."

Já: "Tak dobře."

Matka: "No vidíš, tak to zítra nahlas ve škole."

Já: "Tak jo."

A bylo rozhodnuto. Zdá se to snad někomu směšné, hloupé, necitlivé, neuvážené? Psal se rok 1976 a bylo to běžné, protože možnosti nějak se rozhlédnout byly téměř nulové a prakticky vše za nás řídili rodiče, většinou na základě vlastních zkušeností. Hlas dospívajícího potomka byl maximálně poradní, mnohdy ani to ne. V podstatě to fungovalo na principu mlýnku, do kterého byl takový nevyzrálý jedinec, bez názoru a hlasovacího práva, vhozen, semlet a poté vyvrhnut do soukolí socialistického budování. Pěkně jeden za druhým, generace za generací. Ta škola, kterou mi rodiče vybrali, a kterou jsem opravdu poctivě vystudoval (kdepak chtít někam třeba přecházet, to by bylo doma facek...), byla od samého začátku jeden velký omyl a tragédie. Pro mě i pro ten obor. Po absolvování jsem věděl jediné - tímhle se fakt živit nikdy nebudu. Radikální rozhodnutí, snad i rozumné, ale realizace velice složitá, jak se vzápětí ukázalo. Měl jsem po vojně, bylo mi 21 let, a můj jediný vklad na startu do samostatného života bylo maturitní vysvědčení z, mě zcela neznámého, technického oboru. Nevěděl jsem co budu dělat, pouze co určitě dělat nebudu. Žádný internet, žádné webovky, žádné mobily - jen inzertní strana v deníku Práce, a tam dvouřádkový inzerát pod značkou "VS PaS", že přijmou operátora počítače na směnný provoz. Neměl jsem nejmenší tušení, koho a nač vlastně chtějí přijmout, ale šel jsem do telefonní budky na rohu naší ulice (kde bychom doma vzali telefon?), zavolal, přijel, podepsal a nastoupil. Nevypadalo to zpočátku na nějakou výhru, to ani trochu, ale byla to jednoznačně největší TREFA v mém životě, když tedy pominu moje šťastné manželství a naší společnou rodinu, to je ale zcela jiná kategorie. A kdoví, zda bych bez jednoho vůbec kdy měl i to druhé...

Uběhlo neuvěřitelných 40 let od mého tehdejšího rozhodnutí a ještě pořád jsem úplně nepochopil, kde se to štěstí vůbec vzalo, jaká šťastná náhoda mě zavála do toho, tehdy neznámého a opomíjeného, oboru, kterému jsem nakonec zůstal věrný celou svou kariéru. Tedy ne, že by nebyly potíže - zkažené oči od obrazovek, rozlámaná záda od špatných židlí, občas hlava k prasknutí od přemíry informací, ale nikdy jsem nelitoval, snad jen toho odpočinku mělo být asi víc. Ale na ten také přijde, do penze už tak daleko není. Přál bych každému, aby ho alespoň jednou za život potkala také podobná životní TREFA.