Terminály

Odletový a příletový terminál letiště Praha - Ruzyně.

Tak by asi měl znít úplný název článku, ve kterém hodlám zúčtovat s jistým druhem dopravního prostředku. Důvodem je, že se nepokrytě staví mezi jednotlivé členy naší rodiny, konkrétně mezi nás a naše děti, tedy dospělé děti, aby to bylo úplně přesné. A poslední dobou čím dál víc. Zatrolená globalizace, smazávající, již tak málo zřetelné, hranice nejen mezi státy, ale dokonce už i kontinenty. Do toho ty jazyky, kterými to dnes hučí na Karlově mostě, ale už i v kdejaké škole a dokonce i školce, jak je to v jeslích si nejsem úplně jist. Když se tyhle všechny výdobytky nové doby sečtou a podtrhnou, vyjde z toho aktuální rozevlátost naší rodiny, která nám zjednodušila sledování kalendáře na termíny odletů a příletů, mezitím se střídavě těšíme a zase bojíme. Nejsme totiž "lítací" typy, tedy ne, že bychom snad nikdy neletěli, já jednou ze stromu a dvakrát ze schodů, moje žena pak pravidelně po obědě pro děti do družiny, což byly naše zkušenosti s létáním až do roku 2012. To jsme se poprvé vydali tímto prostředkem za hranice všedních dnů, u příležitosti 25. výročí našeho sňatku, a byl to pro nás mimořádný zážitek. Kromě češtiny totiž rozumíme oba celkem dobře ještě slovensky a já trochu valašsky, od vojenských let, z ruštiny pouze některé školní fráze - "gdě ty bydlaješ, ja bydlaju doma..." Není tedy divu, že je pro nás každé překročení, v tomto případě přelet, hranice velkou zkouškou odolnosti a také známkou značné drzosti. Zato generace našich dětí takové problémy, ani předsudky, nemá, radostně létá kolem celého glóbusu sem a tam a než stačíme místo jejich pobytu na mapě vůbec najít, už jsou zase jinde. Jeden Silvestr u nás doma vypadal tak, že zatímco my jsme doma otevírali šampus na půlnoční přípitek, jeden náš syn usedal na jednom konci světa teprve k silvestrovské večeři a druhý, pro změnu na druhém konci, již vítal první ranní paprsky nového roku. Tak takhle nějak vypadá typická rodina 21. století v praxi.

Asi není zbytí a člověk musí ten dnešní styl života vzít v potaz, těžko chtít, aby mladí lidé žili, jako žila naše generace, která, když to bylo hodně dobrodružné léto, se třeba odvážila jet stopem z Prahy až na Šumavu a celý rok pak bylo o čem vyprávět (!!!). A tak se pohybujeme mezi terminály, odletový je ve znamení loučení (a kam že to vlastně letíš?), příletový naopak přináší radostné těšení, mezitím je nekonečné čekání. Ještě že máme alespoň ty technologie a první, co ráno čteme na displeji mobilu je - JSME NA ZEMI. Syn nám dorazil do cíle a my zase máme hezký den. Tak šťastný dolet všem :-).