Klokan

Zdalipak můžete v Čechách, jen tak venku, potkat klokana? My jsme ho potkali - výška 130 cm, tmavé oči a slyší na jméno Fanouš. Že je to nesmysl? Ne tak docela. Ale od začátku...

Jednoho dne, někdy koncem února, jsem si po ránu otevřel internet, abych nasál novinky z domova i ze světa, zmapoval rozložení sil na naší politické scéně, zjistil zajímavé slevové akce a zamyslel se také, konečně, nad naší letošní dovolenou. Když se mému, již lehce unavenému, notebooku podařilo, po několika marných pokusech, konečně připojit k, ještě starší a unavenější, nemocniční síti FN Motol, kde jsem byl dočasně na pobytu skrz tlusté střevo (!!!), stačilo několik sekund a rázem bylo jasné, že ode dneška bude všechno jinak. Začala válka. Sice zatím ne u nás, ale na východní Ukrajině, ale to hrůzu té informace nijak moc nezmenšilo. Pořád je to v Evropě a ne někde tisíce kilometrů daleko, k bojovým liniím se dá dojet za pár hodin autem. A co teď, napadlo mě jako první, jsme na něco takového, jako jsou bomby, granáty, rakety, šrapnely, rozbité domy a silnice, noci ve sklepě, válečná zranění, přeplněné nemocnice, smrt a statisíce lidí na útěku u nás připraveni? A tím nemyslím jen Česko, ale přímo nás, naší rodinu, naše děti, rodiče. Je připravena moje žena, nebo já? Odpověď byla rychlá a nemilosrdná - NEJSME. Nikdo z nás. A jak by také mohl být? Dlouhá desetiletí žijeme v bezpečné zemi, uprostřed bezpečné střední Evropy, kde jedinou hrozbou jsou záplavy, nebo naopak sucho. A v létě kolony na dálnici D1... Hrůza, mysleli jsme si, copak TAKHLE se dá žít? A najednou je všechno jinak. Jen tak, ze dne na den, se z těch všech našich útrap stává prkotina. Ono ne nadarmo se říká, že dokud nejde o život, nejde vlastně o nic. A je to svatá pravda. Teď totiž o život jde, protože jak se jednou dají armády do pohybu, jen tak někde se nezastaví. Stačí málo, a z lokálního konfliktu je regionální a ani se jeden nenaděje, je to mega průšvih obrovských rozměrů. Všechny válečné apokalypsy začínaly stejně, na jednom bojišti, a na konci hořelo půl Evropy. A to tehdy ještě museli vojáci dotáhnout ta svoje děla až k městu, aby na něj mohli střílet, ovšem při dosahu dnešních zbraní - ani si to raději nechci představit...

Ale co dál, co teď? Jako první mě napadla myšlenka na pomoc těm lidem na útěku. Máme přece velký dům, klik, klik, registrace volného ubytování byla dílem okamžiku. Nebylo nad čím moc přemýšlet. Nějaké peníze? Komu a kam? V době internetu ani to není problém, klik, klik a odesláno. Na chvilku ze mě spadlo napětí, možná i proto, že dorazila vizita a vytrhla mě z mých úvah o celosvětové apokalypse. Ještě že tak. Po nutném, a do značné míry automatickém, zapojení do nějaké formy pomoci ostatním, začal jsem se konečně také zabývat myšlenkami na nás, jak my si s tou situací poradíme? Dovolená v zahraničí? Škrt. To je absolutní nesmysl, za těchto podmínek budeme zvažovat i překročení hranic našeho okresu. Žádná dovolená? Tak to je také hloupost. Přece nebudeme sedět celé léto doma na zadku, v rámci nácviku chroupat suchary a vyhlížet z oken bojové letouny... A co tedy, jaké jsou další možnosti? Nemaje nic lepšího na práci, protože mezi vizitami je v nemocnici totální nuda, začal se mi v hlavě rodit plán. A nebyl to ledajaký plán, byl to plán postupné přeměny naší, totálně zhýčkané a rozmazlené, dvoučlenné domácnosti na nové, bojové, podmínky. A tak se stalo, že se u nás doma začalo hromadit vybavení pro pobyt mimo civilizaci, nějaké oblečení, něco na spaní, něco na vaření atd. Není toho málo, co člověk potřebuje, nebo si to alespoň myslí, a zároveň toho není moc, co nakonec je schopen unést na svých zádech. Protože kdyby se nedalo jet autem, musí se prostě jít pěšky, že (!!!). Věci se daly do pohybu, ještě že máme ty e-shopy, a v řádu několika týdnů se v našem sklepě začalo povalovat polní vybavení, z něhož by náhodný návštěvník snadno usoudil, že tudy nejspíš prošla skupina dezertérů na útěku. Výsledkem tohoto procesu přerodu naší domácnosti z mírových podmínek na bojové je nakonec to, že na začátku prázdnin stojíme s "plnou polní" před branou jednoho malého tábořiště v severních Čechách, kde hodláme postavit svůj nový stan a zahájit náš "kurz přežití". Lokalita nebyla zvolena náhodně, je to pro nás důvěrně známý kemp, a také trochu srdeční záležitost, protože nás k tomuto místu pojí mnoho krásných vzpomínek. A kam se nám v tom příběhu ztratil ten klokan? Ten přijde na závěr...

Nemaje kolem sebe žádné blízké, nebo přátele, jsme zpočátku odsouzeni trávit čas v kempu pouze sami se sebou, což jsou již samy o sobě podmínky dosti bojové, což snadno potvrdí všechny, dlouhodobě sezdané, páry. Z poklidu nás ale záhy nečekaně vytrhuje příjezd větší skupiny dětí a dospělých, ze které se vyklube Klokánek, tedy nikoliv známý australský hopsal, ale parta dětí, dočasně v nouzi, a jejich "tety". No a hned bylo v kempu veseleji, spousta křiku a hádání, běhání a rámusení, jak to u těchto dětí bývá. Nestydí se a brzy se s námi přichází seznámit, nakouknout do stanu, který některé vidí prvně v životě, zatroubit na klakson našeho auta a vůbec zjistit, co jsme jako zač. Obstáli jsme v tomto testu se ctí a tak se čas od času u našeho stanu některé z "klokáňat" objeví. Jeden malý klokánek si nás obzvláště oblíbil, už o něm byla zmínka v úvodu, je to asi 8 letý cikánský kluk a jmenuje se Fanouš. Není drzý, ani sprostý, ani vlezlý, chce si jen povídat a chce si také hrát. A tak jsme si s ním povídali a hráli. Vyzval jsem ho na pexeso, že ho jako něco naučím. Když jsem prohrál potřetí za sebou usoudil jsem, že už toho asi umí dost a šel jsem si léčit pochroumané sebevědomí ke stanu luštěním křížovek. Takovou potupu nemám zapotřebí. Ale nedalo mi to a rozhodl jsem se vyzvat ho na odvetné klání. Provedl jsem intenzivní mentální trénink a čekal na vhodnou příležitost, abych toho malého drzouna náležitě ztrestal. Ta přišla dříve, než jsem čekal. Objevili se u našeho stanu dva, Fanouš si přivedl ještě stejně starého kamaráda (který ale nepatřil do klokaní skupinky) a že půjdeme na to. A tak jsme šli. Výsledky mé přípravy na mentální souboj se pochopitelně projevily, takže tentokrát jsem neskončil druhý, ale až třetí. Na konci jsem sice měl v ruce 6 kartiček, ovšem jen dvě z nich tvořily pár, což moji dva soupeři brzy odhalili a odmítli mi je uznat. Taková opovážlivost. Mě přece vždy všechny moje triky bez problémů procházely. Co je tohle za generaci... Našich pár dní pod stanem tak proběhlo ve znamení otužování nejen těla, ale i ducha, prohrát v nějaké hře byla pro mě osobně nová zkušenost. Nakonec jsme se s "klokany" i celým kempem museli rozloučit a zamířit zase do civilizace. Ale celá akce v nás zanechala poměrně intenzivní dojmy a jsme sami se sebou spokojeni, že jsme to zkusili a že jsme to (ve svém pokročilém věku) zvládli. Když jsme balili a loučili se s klokanem Fanoušem, požádali jsme ho, zda by odnesl do popelnice dva lístky za parkování, které nám zbyly v autě. Ochotně si je vzal a pak, k našemu velkému překvapení, se zeptal, jestli se je smí nechat... Jen jsme udiveně přikývli a on si je běžel schovat kamsi za chatku, aby mu je někdo nevzal. Člověk se pořád něčemu učí. Tak jen doufáme, že snad mu na nás zbyde, kromě těch "parkovaček", také nějaká hezká vzpomínka. My jsme si jich domů odvezli celou fůru.

A to je náš příběh o setkání s "klokánkem" Fanoušem.