Asociace

Slovo ASOCIACE má mnoho významů. Namátkou např. v oborech chemie, ekonomie, filozofie, ekonomie atd. Ničemu z toho kloudně nerozumím, mě se týká výhradně význam v oboru psychologie, kde je definována jako "představa na základě předchozí zkušenosti". V mém případě je to zkušenost, resp. vzpomínka, vjemová, konkrétně sluchová, a ještě konkrétněji - píseň. Možná to také znáte - v rádiu, televizi, příp. kdekoliv jinde, se ozve známá melodie, stačí pár prvních taktů, a člověku okamžitě naskočí nějaká konkrétní vzpomínka, zasutá do té doby bezpečně v nějakých skrytých částech paměti.

S prvopočátkem mého hudebního teleportování do minulosti jsou spojeny písničky Suchého a Šlitra, které zněly v 60. letech z rádia od rána do večera. Dnes už je to spíše rarita, přesto se občas ještě dají zaslechnout ta nezapomenutelná slova...

"Koupil jsem si v kiosku prvotřídní rákosku,

a mě, můj ty Bože, těší to že,

neví ta Babeta, že bude bita."

V naší malé kuchyni, plné modravého dýmu z tátových doutníků, který po vstupu okamžitě vniká do nosu a do očí a nutí ke kašlání a slzení, hrálo rádio od rána do večera.

Samostatnou kapitolou jsou vánoční koledy, tedy ty tradiční, česky zpívané. Většinou to přichází v předvánočním čase, kdy se linou prakticky ze všech stran. V tu ránu je mi 9 let a jsou Vánoce. Venku mrzne, všude je po kolena sněhu, právě jsem se vrátil domů ze sáňkování, promrzlý až na kost, a máma mě svlékla do trenek a na chvíli postavila ke kamnům, abych si trochu zahřál prokřehlý zadek. V bytě voní pomeranče a vanilkové rohlíčky, na verandě stojí ještě svázaný stromeček, který budeme zítra společně zdobit a z naší černobílé televize hrají koledy. Máme rok 1970, tam někde venku probíhá budování reálného socialismu, ale o tom nic nevím, u nás doma je svátečně, krásně, bezpečno, milo a příjemno. A přesně tuhle náladu ve mě ty vánoční melodie vzbuzují, opakovaně, každý rok a čím dál silněji.

Do dalšího období, tentokrát sladké puberty, mě spolehlivě katapultují písně Petry Černocké, např. Hádej mámo, Mississippi a další hity z poloviny 70. let. Jsme někde na zájezdu s naším fotbalovým klubem, večer sedíme v jídelně penzionu, kde jsme ubytovaní, a společně se nudíme. Pak někdo objeví v rohu jukebox, tedy hrací (nikoliv "herní") automat, který je schopen, za minci, najít a zahrát vybranou písničku ze seznamu. Dáváme dohromady drobné a za chvilku už se třesou okna naším sborovým řevem (zpěvem bych to tedy nenazval)...

"Hádej mámo kdo to byl,

hádej, kdo mě dneska políbil..."

Trenéři se potichu kamsi vytratili, zbylí hosté odešli, a nám zůstal celý penzion. Je rok 1976, právě jsem ukončil základku, o životě nevím nic, o budoucnosti jakbysmet, ale je mi úžasně. To dokáže jen krásných 15 let.

Období dospívání má jako hlavní téma Olympiky a toto vrcholné období jejich popularity asi nejlépe vystihuje skladba Okno mé lásky. Vidím natřískanou Lucernu, lidé stojí na židlích a sál se třese v základech při sborovém zpěvu, resp. řevu:

"Ty, já, jsme, my, my a náš je svět."

Psal se rok 1979 a pro mě, čerstvého dospěláka, nádherný čas, a to i přes všechen ten společenský a politický marast všude kolem. Náš byl svět.

Písně Hany Zagorové na albu Střípky mě přenáší do kasáren, kde máme tuto desku na našem "baru" a hrajeme jí večer, co večer, nemaje jinou zábavu, tedy kromě návštěvy místní restaurace, jednou za 14 dní o vycházce. Nejvíce mi v hlavě utkvěla úvodní skladba s názvem Usnul nám spí, při které jeden z kolegů vojáků pokaždé roní slzy do své limonády, protože má doma malé dítě...

"Usnul nám spí,

zas nechal hračky rozházené..."

My to nechápeme a máme z něj legraci. Je totiž léto 1982 a máme to "za pár", z těch písniček na mě dýchá touha po civilu a po volnosti, které jsou už tak blízko.

Tóny kytar Honzy a Franty Nedvědů mě posadí kamsi do brdských lesů, kolem je tma, ale velký oheň uprostřed osvěcuje množství postav kolem, choulících se do dek a celt. Je to náhodně sešlé společenství lidí, různého věku a zaměření, kteří hledají v lese všichni to samé - únik před každodenní neutěšenou realitou. Moc se nemluví, zato se hodně zpívá...

"Jak to v žití chodívá,

láska k lidem přichází..."

Při těchto písních ve mě převažuje pocit pohody a radosti ze setkání s lidmi na stejné notě, v roce 1986 do sametové revoluce ale zbývají ještě 3 dlouhé roky nejistoty.

Když se z rádia ozve Turbo a jeho největší hit "Chtěl jsem mít", jsem zpět v našem malém bytě v pražských Malešicích, kde hned ze dveřmi stojí kovová dětská postýlka, a po bytě "pobíhá" náš prvorozený syn, který právě objevil kouzlo chůze po dvou.

"Chtěl jsem jednou mít,

krásnej bílej dům..."

Rok 1988 je pro nás plný pohody a rodinného štěstí, chystáme se postavit si dům a ještě nemáme představu, co to obnáší. Ale je nám prima, protože jsme rodina a můžeme být spolu. Každý to štěstí nemá.

Deska Johnyho Denvera, z roku 1979, se stejnojmenným názvem, je celá jedna obrovská vzpomínka a to hned na dvě krásná období. V tom prvním, v roce 1982, kdy jsem dostal desku jako dárek od mého bratra, to bylo moje první setkání s americkou country, a pak v tom druhém, když se přesně 10 let poté, v roce 1992, konečně stěhujeme do našeho nového domu a, přes všechny počáteční potíže, trávíme večery u jeho písní, což nám ostatně vydrželo až do současnosti...

"So kiss me and smile for me,

tell me that you´ll wait for me,

hold me like you´ll never let me go..."

Osobně neznám moc tak povedených melodií a její první tóny fungují na mé hudební asociace naprosto spolehlivě. Dýchá na mě z toho totální domácí pohoda.

Je zvláštní, a asi i příznačné, že další období, jakkoliv zajímavá a úspěšná, již žádný svůj hudební symbol v mém případě nemají. Důvodů bude asi víc, ale osobně přikládám největší vinu internetu, který nás všechny doslova zahltil vjemy a informacemi v takovém množství, že se navzájem překrývají a také potlačují. Lidský mozek není připraven tolik toho současně pojmout a brání se přetížení tím, že staré nahrazuje novým. A tak moje hudební návraty stále nejvíce míří do časů dávno minulých, což je na druhou stranu velice příjemné a osvěžující, zvláště v kontextu současného dění všude kolem. Je dobré se na chvilku ponořit do vzpomínek a zregenerovat unavenou mysl a tak to občas, i když poslední dobou čím dál víc, dělám i programově, tedy pomocí audio techniky. Jen tak na chvilku vypnout, zavřít oči a zaposlouchat se. Třeba zrovna do největších hitů skupiny Greenhorns...

"Jsem potulnej cowboy, já se potloukám,

a od ranče k ranči se najímat dám..."

To je rok 1974, Michal Tučný je ve skvělé formě a náš nový kotoučový magnetofon B4 jede na plné obrátky. Absolutní pohoda. Ještě že máme tolerantní sousedy...:-)))