Strážní andělé

Je to pravda, hlídají nás. Kdo? No přece Strážní andělé. A nejen to, také mezi sebou komunikují, mají na to nejspíš nějakou vyspělou technologii pro přenos myšlenek. A mám na to důkazy. Nevím, jak komu, ale mě ty zprávy opravdu "chodí", nedokáži určit čas, ani typ, jejich sdělení, ale vím jistě, že až se zase bude dít v mé rodině něco rozhodujícího, budu to vědět předem. To mi na jednu stranu dává čas se, v rámci možností, na tu událost připravit, a také jakousi jistotu, že dokud zpráva nepřijde, nic akutního blízkým lidem kolem mě nehrozí. Výhoda? Snad. Ale má to i odvrácenou stranu. Jakmile jednou ta zpráva "přijde", je jisté, že je událost neodvratná, nelze jí nijak zabránit. Prostě jen vím, že se to stane. Říká se tomu nesprávně "tušení", ale já vím své, jsou tady, mají nás na starosti a mluví s námi. Myslím, že rozdíl je pouze v tom, že většina lidí jejich sdělení neumí přijmout, nemají na to asi nastavený svůj "přijímač". Možná je to handicap, možná naopak výhoda. Můj "přijímač" je nastavený tak, že vnímá ty informace a rozumí jim. Naučil jsem se s tím žít, chápu to jako dar a také se tak k tomu chovám.

Už to brzy bude 15 let, když koncem května odjíždí náš nejstarší syn večer autem za svou přítelkyní, není to poprvé a tak nemáme žádný důvod k nějakým obavám. Tedy kromě těch běžných, rodičovských, ty jsou samozřejmě přítomny vždy. A nezáleží na věku, ani dětí, ani rodičů. Ale jinak se nedělo nic mimořádného, nepršelo, ani nebyla mlha, dalo by se říct, optimální varianta pro takový výlet. Už byl pryč nějakou dobu, možná 3-4 hodiny, venku byla tma jak v ranci a mě najednou, jen tak bez příčiny, naskočila v hlavě myšlenka. Nehoda, stane se nehoda, bude volat a bude to malér. Co jsem měl udělat? Co byste udělali vy na mém místě? Měl jsem začít křičet a děsit mojí ženu, měl jsem popadnout telefon a snažit se ho dovolat? A co bych mu řekl? Nikam nejezdi, zastav, budeš bourat! Vždyť by se tomu vysmál - hysterický otec. Anebo by vzal telefon do ruky při řízení a nehoda by se stala právě kvůli tomu, že mu volám. Neudělal jsem nic. A za 20 minut se to stalo. Když mi v půl deváté zazvonil mobil a viděl jsem jeho jméno, věděl jsem proč volá. A je to tady...

"Tati, já jsem boural," z jindy sebevědomého hlasu je cítit velké vypětí a stres.

"A co, co se stalo? Seš celej? Jsi ještě v autě?" chrlím ze sebe otázky, jako bych je měl připraveny.

"Ne, už jsem vylez. Bolí mě záda."

"Tak tam zůstaň, nic nedělej, jedeme tam. Kde přesně jsi?" rychle se v duchu snažím vybavit si jeho trasu, kterou jsem mnohokrát projel.

"Jsem v lese, v té zatáčce."

Je jasno, tuším kde se nehoda stala a rychle informuji svou vyděšenou ženu, co jsem se právě dozvěděl. Na hysterii není naštěstí čas, musíme totiž okamžitě sehnat auto, kterým tam pojedeme. Náš syn totiž odjel rodinným vozem. Následovala akce jak z nějakého filmu, byli jsme rychlí, ale někdo byl rychlejší a než jsme se na místo dostali, byl už syn pryč. Nějaký jiný řidič, který jel kolem, mu zavolal sanitku a když jsme dorazili k autu, resp. vraku, který z něj zbyl, byl už na cestě do nemocnice. Přijali ho, zrentgenovali a ubytovali, po našem příjezdu už byl na pokoji a komunikoval s námi, sice dost zmateně, ale to bylo v dané chvíli vedlejší. Bylo to zlé, hodně zlé, ale já jsem si byl naprosto jistý, že nakonec vše dobře dopadne a že bude v pořádku. Žádná další zpráva už totiž nepřišla...

Pokaždé, když tím místem projíždíme, tak v duchu pozdravím jeho Strážného anděla a ze srdce poděkuju, že tam byl, když ho bylo potřeba, a že nám ho nechal nejen na živu, ale také zdravého. Pro všechny rodiče na světě není nic důležitějšího, než životy a zdraví jejich dětí.

"Tak děkujeme, jeho Strážný anděli, že ses nám o toho našeho kluka tady postaral. A že jsi dal vědět. Dík."