Nadějné vyhlídky...

Jaké vlastně máme vyhlídky, jsou opravdu "nadějné"?

Vypůjčil jsem si tento známý titul věhlasného autora - váženého pana Dickense - právě z toho důvodu, že o tom začínám čím dál víc pochybovat. Nostalgicky si čtu ty nádherné příběhy, zasazené někam do poloviny 19. století, kdy sice lidé žili nuzně, pokud se tedy nenarodili v sametové peřince, ale měli k sobě tak nějak blíž, než dnes máme my. Dřeli šest dní v týdnu, od rána do večera, ale ten sedmý den zašli ráno na nedělní kázání a pak - do hospody, nebo třeba někam na piknik. Prostě žili spolu, v dobrém i ve zlém. Potkali se, promluvili na sebe, pohladili se, nebo si nafackovali, kluci se poprali ve škole a pak společně trpěli pod páně ředitelovic rákoskou. Oni totiž skutečně ŽILI. Každý den si to znovu a znovu připomínám, jak je to důležité a v dnešním světě, prošpikovaném skrz na skrz technologiemi, čím dál důležitější. Jak rád bych bych žil v té době, měl jsem se do ní narodit. Přitahuje mě tak mocně, že skoro začínám věřit na reinkarnaci, v minulém životě jsem byl možná nějakým dělníkem ve fabrice na špinavém Londýnském předměstí, nebo bankovním úředníkem někde v bohatém centru, možná ale také učitelem třeba na venkovské "primary school". Ať tak, nebo tak, určitě jsem byl se svým životem spokojený. Pokud to teď vypadá, že aktuálně spokojený nejsem, není to tak, vždyť já mám vlastně všechno, co jsem si přál - hodnou ženu, spořádané děti, krásný domov, práci, kterou mám rád, spoustu dobrých přátel a také pár let do důchodu (!!!). Vím, že to není špatná bilance a jistě pražádný důvod si na cokoliv ztěžovat. Je to pravda a také tím hlavním motivem, proč mám potřebu přispívat na charitu a vůbec pomáhat těm, co mají těžký život. Snažím se, seč mohu, abych si takové štěstí zasloužil. Ale jedna věc tu je, která mi nedá klidně spát, a to je budoucnost. Ale nejen ta moje, nebo naše rodinná, ale nás všech. Pokud jste již slyšeli o projektu METAVERSE, asi tušíte o čem mluvím. Tento šílený (pan Gates laskavě promine) projekt, který již prakticky vyřazuje lidi z běžného života a nahrazuje je pouze AVATARY (tedy jejich virtuálními zástupci) se mi zdá jak z dílny J. Verna. Ovšem obávám se, že on to myslí vážně a z té představy je mi těžko u srdce. Takže už žádné setkání s přáteli v kavárně, firemní oběd v restauraci, výlet s dětmi parníkem, nebo rodinná oslava babiččiných narozenin. Jen samí AVATAŘI, kteří se budou za nás vydávat tak úspěšně a tak dlouho, až nakonec zapomenou, že tady vůbec ještě někde jsme! Nejsem žádný zpátečník, rád a často využívám moderní technologie, mobily, počítače, auta, chytré domácnosti - ale tohle je už na mě moc. Netěším se na tu dobu a lituji všechny, kteří budou muset v takové době vyrůstat a třeba pak žít po celý život. Ale - budou vlastně ještě vůbec žít?

Já vím, že pokrok nelze zastavit, ale doufám, že při všech těch dalších a dalších možnostech, se nakonec podaří i najít nějaké dveře zpět, někam do těch starých časů. Kdy se ještě lidi jen tak na ulici potkali, promluvili na sebe, pohladili se, nebo si nafackovali... Hlásím se o jízdenku a může být i jednosměrná, a kdyby mě to mělo vrátit třeba do školy, klidně si nechám nařezat tou rákoskou.