Marod

Každý zná ten pocit - začne to večer šimráním v nose, pak se udělá knedlík v krku, noc stojí za bačkoru, každou chvíli vzhůru, no a ráno je jasno - jsem MAROD. To divné slovo označuje nemocného, či třeba zraněného člověka, ovšem bez dalšího upřesnění. A tak může být marod ten, komu zrovna naskákaly na zádech pupínky, stejně jako ten, komu vlak ujel obě nohy v kolenou... Černý humor? Vůbec ne, to je syrová realita, která bez obalu ukazuje, jak moc se liší naše vnímání toho, kdo je to marod. No a úplně nejvíc je to dáno hlavně tím, jak vidí onen marod sám sebe. Zda se lituje a každému na stále dokola ukazuje další dva pupínky, které mu od včerejška přibyly, nebo zda bere sám sebe spíš s humorem a umí se svému údělu zasmát. Znal jsem jednoho takového, říkalo se mu "beznohej Franta", protože mu obě nohy opravdu ujel vlak, když se vracel z oslavy svých 18 narozenin a chtěl ho doběhnout a naskočit. Nepovedlo se a zbytek života strávil na dvou protézách. To mu ale nic neubralo na elánu a životním optimismu, jezdil na kole, na motorce, opravoval sousedům auta a nikdy nepokazil žádnou legraci. Byl to parťák do nepohody, jakých není nikdy dost, zatímco těm opupínkovaným bolestínkům je lépe se zdaleka vyhnout.

Nepatřím ani do jedné kategorie - nohy mám naštěstí pořád obě a pupínků kdekoliv si okázale nevšímám, takže pak zase raději samy zmizí. Mám totiž zkušenost, že když se tou svou momentální indispozicí začne člověk příliš zabývat, shánět informace a pozorovat se, začne se ta potvora roztahovat a po nějakém čase ho celého zavalí a zadusí. A tak nic neřeším, i když bych občas možná měl... Jedna moje známá má na to takovou teorii, že tento typ muže (myslí mě) je pořád zdravý a zdravý, až jednoho dne prostě zdechne. Přehání, samozřejmě, ale sem tam se nějaká ta odborná pomoc určitě hodí, i já jsem takovou zkušenost již učinil. Jednoho parného letního dne jsem zaznamenal nějaké ty hloupé pupínky na břiše a po svém zvyku jsem je ignoroval a to tak dlouho, dokud jsem nebyl upozorněn, že se pravděpodobně jedná o zarděnky. Tato dětská nemoc není v dospělosti zrovna výhrou a tak jsem absolvoval vyšetření a pak izolaci. Trochu mě to poučilo, ale zase ne moc, určitě ne tolik, abych začal se svými drobnými potížemi pravidelně vyhledávat lékaře, změnil to až zásah mojí ženy. A také přibývající věk, proč si to nepřiznat. Dlouho jsem ale odolával a ze židle mě spolehlivě vždy zvedlo takové to hloupé škatulkování, že zatímco žena, když jde se svým problémem hned k lékaři, znamená to, že je ZODPOVĚDNÁ, muž je za stejné situace HYPOCHONDR. Brrr, takové zjednodušování fakt nemám rád. Hned mi naskakují na zádech pupínky. Až jsem z toho marod...