Koleje

Co je zajímavého na kolejích? Vlastně nic, prostě jen vedou odněkud někam. Ne vždy ale byla radost po nich jet...

Letos uplynulo právě 80. let od doby, kdy dorazily do Terezína první transporty Židů z celého okupovaného protektorátu. A pak je následovaly další a další, jednu dobu jich žilo v nechvalně proslulém Terezínském ghettu na 50 tisíc, doslova si šlapali po hlavách a jen těžko hledali nějaký způsob, jak přežít. Povedlo se to nakonec jen málokomu.

Tolik krátká exkurze do naší novodobé historie. Proč o tom ale vůbec přemýšlet, proč se k těm hrůzám znovu vracet? Důvodů by se, myslím, našlo víc, mě asi nejvíc děsí představa, že by se něco podobného zase někdy mohlo zopakovat. Byl jsem v Terezíně několikrát, nejen navštívit Muzeum holokaustu, byť bezesporu zajímavé, ale také se jen tak projít po těch ulicích, nakouknout do baráků a nasát tu historii, která tu doslova čpí do vzduchu. Padla tam na mě tíseň. Smutně šedivé a otlučené fasády, prázdné ulice, rozpadající se budovy bývalých kasáren, jakoby odsud všichni odešli sotva před týdnem a ne před desítkami let. Všudypřítomná atmosféra strachu, nicoty a beznaděje, skoro to tady vypadá, že se jen čeká na další transport a ty ulice a baráky zase ožijí. Křikem, pláčem, hladem, nemocemi a každodenním umíráním. Pak se na chvilku zastavím u vlečky, kam přivážely transporty muže, ženy, děti, mnohdy i celé rodiny. Zavřu oči a zdá se mi, že slyším z dálky dunět vlak, je nákladní a plný nových "obyvatel", kteří sem jedou chvíli pobýt a pak - umřít.

Nemožné? Šílené?

Možná. Doufám, že je to opravdu tak. Ale zkuste se podívat na nejnovější zprávy a co se dozvíte? Ruská armáda stojí na hranicích s Ukrajinou a řinčí zbraněmi, prezident Putin, což je fakticky samovládce této obrovské a nevyzpytatelné země, už ani neskrývá svoje úmysly a otevřeně vyhrožuje. Klade si podmínky, ultimáta, vysílá zamračené pohledy na všechny strany a očekává od okolního světa jediné - poslušnost, vstřícnost, přizpůsobivost. V roce 1933 se dostal v Německu k moci také jeden takový všehoschopný vůdce, a choval se úplně stejně. Hrozby, podmínky, ultimáta na všechny strany, jak to celé skončilo, všichni dobře víme. Terezínské zdi jsou také jedním z těch němých svědků, těch živých je na světě již pomálu. Skoro jako kdyby se čekalo až umře ten poslední a celé to může začít nanovo. Důsledky takového konfliktu si, při dnešních zbraňových technologiích, asi ani nelze představit, člověka z toho jímá závrať. Po tom posledním "úletu" mocných tohoto světa a 6ti letém běsnění zmizela celá města, většina území byla v troskách, ulicemi bloudily miliony válečných sirotků a vdov, a v Evropě nezůstali téměř žádní Židé. Obávám se, že v případě dalším nebude již ani ta Evropa, určitě ne taková, jak jí dnes známe. Narodil jsem se 15 let po ukončení toho posledního válečného konfliktu, válka byla pro mě vždy synonymem slova historie a nikdy by mě nenapadlo, že bych také jednou mohl být její přímý současník. A nijak mi neulevuje ani skutečnost, že se na mě již branná povinnost nevztahuje. Koleje do Terezína totiž pořád vedou, stačí jen vypravit vlak a obeslat "pozvánkou" cestující, jízdenka je jednosměrná, ubytování na místě časově neomezeno.

Talentovaný mladý žurnalista, spisovatel a výtvarník, Petr Ginz, který strávil v Terezínském ghettu poslední dva roky svého krátkého života, když byl spolu s třicítkou dalších kluků ubytovaný v budově L417, dnešním Muzeu holokaustu, si v jednom ze svých článků v časopisu Vedem posteskl - zatímco doma jsem měl k dispozici celou krásnou Prahu, Staré město, nábřeží, Kampu, Karlův most a další kouzelná místa, teď jsem již dva roky zavřený v téhle špinavé díře, kde mám sotva pár ulic. Jestlipak ještě někdy ta moje místa uvidím... Jeho přání zůstalo bohužel nesplněno, jednoho dne, na konci září roku 1944, nasedl do vlaku směr Auschwitz-Birkenau a domů se již nevrátil, stejně jako miliony dalších.

Že je to pradávná historie? Že se dnes již nic takového nemůže opakovat? No, když myslíte. Uplynulo 80. let a jedna veliká a silná armáda již zase stojí na hranicích jiného státu a má ostře nabité zbraně. A měli bychom mít na paměti, že ty koleje na všechna ta místa pořád vedou...