Hurá do školy!

Chodili jste rádi do školy? Já ne. Proč si to nepřiznat, vždyť už je to tak dávno. Ale kdybyste chtěli vědět důvody, tak na mou duši nevím, kde se ta nechuť vzala. Snad nedostatek osobních ambicí, snad ta moje, spíše tichá a uzavřená, povaha, snad nezáživné osnovy, nejspíš od každého trochu, a kdoví co ještě dalšího. Ale netrvalo to celou dobu, to zase ne, myslím tak do 6. třídy. Pak, nevím proč, se to najednou zlomilo. Jen tak, bez varování. Prostě jsem v září nastoupil do sedmičky, což je mimochodem nejhorší ročník pro učitele, a všechno bylo jinak. Objevil jsem kouzlo kolektivu, zažil jsem legraci, kamarádství, přišly i sportovní úspěchy, najednou jsem měl pocit, že také někdo jiný vnímá, že existuji. Začal jsem se do školy těšit, ne snad že by se ze mě stal premiant, to tedy bohužel ne, ale slovy sportovců - chodil jsem si to každý den do školy hlavně "užít". Na ty závěrečné tři roky na základní škole vzpomínám hrozně rád, byli jsme mimořádný třídní kolektiv a většině z nás bylo opravdu nesmírně líto, že se musíme po deváté třídě rozejít. Žádné další období mých studií už na to bohužel nenavázalo, dokonce se tomu ani nepřiblížilo. Také jsem potkal řadu skvělých lidiček, z některých se dokonce stali moji přátelé na celý život, ale na naší základku se to rovnat nemohlo.

STŘIH

Od mého nástupu do základní školy uplynulo téměř 50 let a já už zase stojím před hlavním vchodem a zhluboka dýchám. Je to jiná škola, mnohem větší a modernější, také já jsem jiný, už jsem pán v letech, ženatý, životem protřelý, a přesto se na chvilku zastavím, než vejdu. Ohlédnu se zpět na parkoviště, kde stojí moje auto, a zaváhám. Ještě je čas to zabalit a rychle zmizet, proletí mi hlavou. Pak se mi vybaví hovor u snídaně. "A neboj se," pravila to ráno moje starostlivá žena, "Seš pan učitel." Tak já se tedy bát nebudu, rozhoduju se, otočím klíčem v zámku, hluboký nádech - a jsem uvnitř. Zase jsem ve škole, po tolika letech. Na jak dlouho? Kdo ví, třeba na to vůbec nemám a nakonec budou rádi, když za měsíc zase skončím. S těmito myšlenkami stoupám po širokém schodišti a hledám svou kancelář, ve škole se tomu, kdo ví proč, říká kabinet. Nemám ani svůj stůl, ani svou židli, jsem tu jakoby omylem, tak nějak navíc, ale rychle se převlékám a jdu hledat ty svoje šesťáky, mám s nimi totiž tělák. Hledal jsem je ovšem marně po celé škole asi 20 minut, až je nakonec prozradil hurónský řev, vycházející ze suterénu, kde byla malá tělocvična. Oni mi zdrhli darebáci, a hned první hodinu. Co mám dělat, jak se mám zachovat? Vždyť je ještě ani neznám. To nám to fakt pěkně začíná. Teď teprve jsem pochopil, co měla znamenat reakce mojí milované třídní ze základky, když jsem jí napsal mail, že jdu učit do školy. Odpověď přišla obratem - Dobře ti tak, to máš za všechno, je čas splatit dluhy! Ta dobrá duše si s námi musela asi užít...

STŘIH

Jsem ve škole, sedím ve svém kabinetě, na své vlastní židli, u svého pracovního stolu, a cosi ťukám do pracovního počítače. Občas pohlédnu z okna ven na krásný atletický areál, který vyrostl u školy a doplnil tak nádhernou novou halu, která ho ještě o nějaký rok předběhla. Ale já už tělocvik neučím, na to jsou povolanější, mám ty svoje "kompy" a to mi naprosto vyhovuje, vše pěkně u nosu, žádné běhání po škole. Zvoní, otevírám dveře a na chodbě stojí tři vytáhlí mladíci a nakukují do učebny, plné počítačů a také rozjívených sedmáků. Co to... Pak se otočí a hned se ke mě hrnou, pusu od ucha k uchu. Přišli se podívat, tři kluci z té party, co mi tehdy první den utekla do tělocvičny. Chvilku povídáme, jak jde život, co studia a tak. Jenže čas je ve škole neúprosný, od zvonění do zvonění , a tak se musíme rozloučit. Ale mám radost, že se zastavili, snad tedy odešli ze školy s dobrými vzpomínkami, stejně jako kdysi já. A třeba se někdy také vrátí, jako já. Jsem rád, že jsem tenkrát ty dveře otevřel.