Zlatíčka

Mám jednoho dávného kamaráda, který mi vždy, když jsme se potkali, s velikou radostí opakoval své životní moudro - Děti jsou radost rodiny, ale jen půl hodiny. Po pravdě jsem nikdy moc nechápal, co tím přesně má na mysli, k dětem jsem měl vždy velmi kladný vztah, ale vlastní ještě žádné. Zato on již dvě. Pokaždé jsem se té jeho průpovídce zasmál, spíše z povinnosti, jako že vím, ale nevěděl jsem nic. Neměl jsem nejmenší tušení, co to je za obrovskou nálož vychovávat děti, s jejich každodenními náladami a potřebami, ono nadarmo se neříká, že každý je velký odborník na výchovu dětí právě do té doby, než se mu narodí jeho vlastní. Myslel jsem si tehdy o těch jeho stescích na problémy s dcerami svoje, připadalo mi to úsměvné. Něco takového se totiž mě nikdy nestane, já znám děti, vím o nich hodně, naprosto jim rozumím, a na táboře jsem vždycky nejoblíbenější vedoucí. Jak monstrózní pitomost a mladické sebevědomí, víc jsem se už mýlit nemohl...

Ale mým zamyšlením nemají být naše domácí výchovné peripetie, to by totiž pro zkušené rodiče nebylo nic zajímavého, a pro budoucí rodiče by to mohl být naopak šok. Tady je zkrátka osobní zkušenost nenahraditelná a každý, kdo zatouží po vlastním potomstvu, si tím musí projít sám. A pak, přečká-li to ve zdraví, může rozdávat rozumy a rady nezkušeným, pokud o ně někdo bude stát. Většinou jsou totiž z valné části nepoužitelné - co platí na jednoho, neplatí na druhého a třetímu vysloveně škodí. Děti se nerodí do nějakých kategorií - hodné, zlobivé, milé, drzé, poslušné, veselé, smutné, snaživé, lenivé, chytré, nebo hloupé. Nic takového neplatí, naopak v naprosté většině bývají hned v několika "kategoriích", poznal jsem i takové, které spadaly do všech najednou a průběžně přecházely z jedné do druhé. Každé dítě je naprosto jedinečné, i když podobou je tu po mamince, tu po tatínkovi, tu po sousedovi... Ale to jsou pouze vnější, a zcela nepodstatné, znaky, uvnitř to naopak bývá velmi pestrá směs, mnohdy velice výbušná, vyžadující opatrné zacházení a pyrotechnický kurz. Což ovšem většina rodičů nemá a podle toho to také pak v některých rodinách vypadá. Někdo to nevydrží psychicky a po další, stopadesátépáté, hysterické scéně potomka, vytočí číslo rodinného terapeuta a hledá u něj oporu, pochopitelně marně. Další rodič naopak startuje "na první našlápnutí" a řemen má stále v pohotovosti, ačkoliv to na frekvenci průšvihů zjevně nemá vůbec žádný dopad. Někteří rodiče se rozhodnou postavit k výchově zodpovědně a nakoupí si hromady odborných knih, ve kterých jsou perfektně popsány výchovné metody, které ovšem platily na úplně jiné děti. Nikdy bych si netroufl odsuzovat ani jednoho z nich, výchova je nesmírně složitá, individuální, a nelze jí jen tak kopírovat, dokonce ani mezi sourozenci. Samostatnou skupinou jsou pak rodiče, jejichž děti projevily mimořádnou přizpůsobivost a loajalitu, takže dokáží fungovat dle rodičovských představ a nečiní jim to žádné problémy - tito šťastní rodiče pak velmi snadno propadnou pocitu vlastní výchovné geniality a nad ukřičenými a věčně ustaranými sousedy ohrnují nos. To jejich "zlatíčko" by ale samozřejmě doma mít nechtěli. Méně šťastní rodiče jsou pak odsouzeni k trpkému údělu vést každodenní marný boj se svými potomky a brzy se naučí radovat z maličkostí, třeba že dlouho nepřišla žádná stížnost ze školy, nebo že za celý týden o nikoho nepřerazili vařečku. Nemluvě o tom, že, jak zkušení vědí, malé děti jsou malé starosti, zato ty velké...

Já mám své zkušenosti, ty radostné i ty trpké, a myslím, že všichni rodiče, kteří dokázali dovést svoje děti až k dospělosti a samostatnosti, aniž by se přitom navzájem samou láskou pozabíjeli, si zaslouží úctu a uznání, ať už šli kteroukoliv z možných cest. Protože každý si tu svou cestu musí nakonec sám nějak vybrat a není žádná možnost opravy. Tak hlavu vzhůru milí rodičové, je třeba zachovat si zdravý nadhled a vyhnout se tomu zoufalému povzdechnutí...

"Že jsme nešli raději do kina."