V nemocnici

Tak už se to stalo - skončil jsem v nemocnici. Bylo to náhlé, neplánované, ale tak už to někdy bývá, že se ze zdánlivě banálního problému stane z hodiny na hodinu lapálie nečekaně veliká. Člověk v mém věku by na to asi měl být připraven, ale já jsem nebyl. A to je smutná skutečnost. Ale dobře mi tak, třeba mi to trochu ubere "vítr z plachet" a více posune směrem k realitě. Už mi zkrátka není 20 let a, jak správně říká moje vševědoucí žena, měl bych se občas podívat do občanky, abych si to připomněl. Moje potíže byly hned dvě, ta první v dutině břišní, kde se mi udělalo cosi, co tam nepatří a vyžadovalo to operační zákrok, a ta druhá v hlavě, že jsem na něco takového, jako je hospitalizace, nebyl vůbec připraven. Ne snad, že bych nikdy nebyl v nemocnici, oba naši synové si, na rozdíl ode mě, prožili svoje a my jako rodiče pochopitelně s nimi (starší měl těžkou autonehodu a mladší si zničil v práci plotýnky), to je ale něco úplně jiného. Přijít, zazvonit na oddělení, přinést dobroty, moudře promluvit, pak se sbalit a jít domů - to byla moje dosavadní zkušenost s nemocnicemi. Ale zůstat tam? Nepředstavitelné. Tedy až doteď. Jedna zkušenost s pobytem v nemocnici tu sice je, ale to je již tak strašně dávno, že přímí účastnící jistě už ani nežijí a kdoví, jestli vůbec ta nemocnice ještě stojí. Takže to se počítat nedá a můj aktuální zážitek lze tedy brát jako premiéru. Spěch a nečekaný spád událostí, který mé hospitalizaci předcházel, byl sice náročný pro všechny doma i v práci, ale na druhou stranu mi nezbýval téměř žádný prostor nějak hluboce o tom přemýšlet, což nakonec hodnotím jako pozitivní fakt. Ono příliš nad tím mudrovat, coby kdyby, to asi k nějaké velké duševní pohodě stejně nevede. Já jsem tedy přišel do nemocnice zcela nepřipraven na to, co mě tady vlastně čeká. Něco málo jsem samozřejmě tušil, viděl jsem (povinně) několik dílů Ordinace v růžové zahradě a také americké filmy z nemocničního prostředí. Bohužel jsem si neuvědomil, že scénáře těchto oblíbených filmů a seriálů mají za cíl hlavně pobavit a přitáhnout diváky, s realitou mají společného málo, snad jen ty uniformy sester a lékařů...

Vpadl jsem tedy do toho nemocničního prostředí zcela nepoučený a plný romantických představ. Realita je drsná, přičemž v řadě aspektů je to zcela pochopitelné, jedná se o zdraví, mnohdy o životy, a na nějaké líbivé scénky tady prostě není čas. Seběhlo se to velice rychle, příjem, operace, rekonvalescence a šup domů - všeho všudy 7 dní. Co je to proti těm, kteří třeba musí strávit v nemocnici dlouhé týdny a měsíce, někdy jsou to i děti. Moje anabáze byla z tohoto pohledu směšně nicotná, to je samozřejmě veliká pravda. Ale i tak, za tu krátkou dobu, jsem stihl posbírat několik dojmů, o kterých jsem předtím neměl ani zdání. Třeba jen to ubytování, kde se člověk musí srovnávat nejen se svým handicapem, ale také se spolubydlícími a ne vždy to úplně klape, to je jeden z těch horších aspektů. Nebo stravování, o tom se již napsaly stohy úvah, nemyslím, že by to k něčemu vedlo, vše se točí kolem financí a když je málo peněz, těžko v kuchyni kouzlit líbivá meníčka. Asi to tak musí být, netuším, v čem je zakopaný pes. Ale pak jsou dojmy, za které jsem moc rád. Je to v první řadě veliká profesionalita a odbornost našich lékařů, kteří, v kombinaci se špičkovým vybavením, dělají doslova zázraky. Mě tedy operoval údajně nějaký robot, nevím jak se jmenoval, ale jsem vděčný, že měl založen správný program a místo střeva mi neodstranil třeba pravou nohu. No a pak jsou tady samozřejmě sestřičky, ty dobré duše, které kolem každého poletují, byť musí mnohdy zápasit s různými rozmary a nenáladami svých pacientů. Jsou bezesporu velmi šikovné, vyznají se ve své práci a je vidět, že mají vysoké odborné znalosti. Některé ale dokáží, k té své profesionalitě, přidat i něco navíc, co člověka zahřeje na duši. Je to zájem, pochopení, milé slovo a úsměv. Nic tak jednoho ve složité situaci nepovzbudí, jako právě tohle. Nejsou takové všechny, každý máme svoje a umět dávat něco navíc je nám dáno v naší genetické výbavě, některé to jde snadno, jiná v tom poněkud pokulhává, takový je prostě život. Já jsem jednu takovou, laskavou, milou a usměvavou, sestřičku, která měla všechny uvedené vlastnosti, v té nemocnici potkal. Když nastoupila do služby a přišla mě pozdravit, přestaly měl bolet jizvy a celý zbývající pobyt jsem se cítil o mnoho lépe. Snad mi bylo i trochu líto, že musím odejít domů. Když potkáte milého člověka, se kterým je radost promluvit, je škoda ho zase ztratit. Ale nebudu sobecký, ta dobrá duše jistě teď již rozdává naději a optimismus zase dalším svým pacientům a na mě si ani nevzpomene.

Tenhle článek je tedy něco jako moje poděkování všem ochotným a milým sestřičkám, které dělají co mohou a dokáží přinést lidem v těžké situaci i trochu té, tak moc důležité, duševní pohody.