Tradice

Tradice je tradice a měla by se ctít. A tak jí ctíme, i když mnohdy už ani nevíme pořádně proč. A tak máme zase Velikonoce. Všichni mají dva dny volno v práci, školáci dokonce ještě o jeden víc. Jede se na chaty, chalupy, na jarní lyžovačku, k přátelům na grilovačku, nebo na romantický víkend do welness hotelu. Co to má společného s původním svátkem? Už dávno nic, zvláště v postkomunistické zemi, kde si vládnoucí strana dal mimořádně záležet, aby vymýtila vše s církevním motivem jednou provždy. A tak se staly Velikonoce svátkem umně spletených vrbových proutků, s barevnými pentlemi, malovaných vajec a občas i nějaké zmalované zadnice, to když jsou koledníci obzvláště horliví a povzbuzení něčím ostřejším...

Původní myšlenka oslavy ukřižování a následného vzkříšení Ježíše se sice v obrozené době navrátila do církevních kruhů, a sváteční mše bývají nabité až k prasknutí, ale celorepublikově se darované volné dny staly příležitostí k návštěvám, k hojné konzumaci jídla i pití a vůbec všeobecnému veselí. Měl jsem jednoho kamaráda v naší ulici, který tento svátek z duše nenáviděl. Důvod byl prostý, jeho rodiče ho totiž vždy, samozřejmě v rámci tradice, přinutili nejprve dojít na proutí a vyrobit si pomlázku, se kterou následně musel obejít sousedy a vykoledovat co nejvíce vajec, aby byl nějaký počinek do domácnosti. No a pak, když bylo po svátcích, pomlázku zabavili a tím silnějším koncem ho po zbytek roku vesele řezali, až do dalších Velikonoc. Snad aby ušetřili za rákosku. A tak ten nešťastník, když jsme šli spolu na koledu, statečně odříkával naučené koledy, šlehal holky po zadku a sbíral vejce do košíku, ale netvářil se přitom kdovíjak nadšeně, neboť dobře věděl, že další na řadě bude on. U nich doma se totiž tradice zásadně neměnily...

On by se měl asi člověk něčeho držet, trochu se v životě ukotvit, to pomáhá vyrovnat se s nástrahami světa. Ale mělo by to mít nějaký solidní základ, něco trvalého a nezpochybnitelného, čemu lze věřit za všech okolností. Otázka je, zda vůbec může něco takového existovat. V říši lidí, podle mého soudu, nikoliv. Na jedné straně je úžasné, jakou sílu dala víra třeba lidem za první i druhé světové války, aby nejen přežili, ale zachovali si zdravý rozum, přes všechno, čím si museli projít. Ale kříž, nebo podobný symbol, nesly v čele snad všechny armády světa, a každý voják wehrmachtu měl na helmě nápis Gott mit uns. Tak jak to tady je? Skutečně lze ve víře lhát, krást a dokonce i zabíjet? Jak se to slučuje s tou všeobjímající láskou a dobrem, které byly na začátku ukřižovány? Je opravdu těžké tomu uvěřit...

Je 22 rok třetího tisíciletí a v evropském prostoru opět zní pochod těžkých vojenských bot, duní děla a nesmyslně umírají lidé, bez ohledu na věk, pohlaví a vyznání. Jak se to mohlo stát? Copak všichni ztratili svou víru? Nebo ztratili rozum? A kdy to všechno zase najdou? A stane se to vůbec někdy? Mnoho otázek, žádné odpovědi...

Ještě že máme alespoň ty Velikonoce. Stačí uříznout pár proutků, něčím se posilnit a vyrazit do ulic. Tradice je přece tradice.