Pořadí

Nikdo neví, kdy na něj přijde řada. Ne v nějaké frontě na nedostatkové zboží, na městský byt, nebo na povýšení v práci. Nic tak přízemního. Jedná se o pořadí, v jakém odcházíme z tohoto světa. V nějakém okamžiku jsme přišli a v nějakém odejdeme, to je jediná jistota, kterou má každý z nás. Akorát to pořadí zůstává neznámou. Kdy to tedy bude? Za 10 let? Za 50 let? Nebo snad už zítra? Všichni o tom čas od času přemýšlíme, jako teď já, ale ve skutečnosti by to chtěl vědět jen málokdo. Mám na mysli konkrétní termín, datum, hodinu a místo našeho odchodu. Věřím, že kdo to své konečné datum zná (třeba z důvodu těžké nemoci), jen těžko se ubrání, aby na to neustále nemyslel, aby mu každý den ráno neproběhlo hlavou - kolik mi vlastně ještě zbývá? Možná to dojde až tak daleko, že tomu člověk přizpůsobí celý svůj další život, svoje chování, jednání, rozhodování (to mi už ani nestojí za to, na takovou chvíli...). A možná ten konec nakonec sám nějak podvědomě přivolá, může se to stát, já bych se toho určitě u sebe obával. A tak to vědět nechci. Počkám si a až to přijde, chci být překvapený, jen doufám, že mám ještě nějaký čas vyměřen. Rád bych stihl ještě spoustu věcí, které pořád někam odsouvám. Člověk musí věřit, že to nebude hned, že na něj ještě řada nepřišla.

Uvědomím si to pokaždé, když jsem konfrontován s nějakým nenadálým odchodem někoho, kdo si až do poslední chvíle myslel totéž. A přesto se to stalo, přišla na něj řada. Když odejdou rodiče, je to vždy smutné, ale pokud již dosáhli svého věku, tak se s tím tak nějak počítá, že to přijde. Tak to na světě chodí. O odchodu dítěte nechci ani uvažovat, nic horšího v životě žádného rodiče potkat nemůže, a vůbec přitom nezáleží na jeho věku. Kritické to začne být, když začnou nečekaně odcházet vrstevníci, přátelé, známí, kamarádi, kolegové v práci, sousedé z ulice. Najednou si člověk uvědomí, že se to může stát i jemu. On, ona, byli přece také ještě mladí, zdraví, silní a plní života, jako já. Tak proč? Co se stalo, že na ně přišla řada? Asi je lépe o tom moc nepřemýšlet, prostě se to stalo, já jsem ještě tady, život jde dál. Ale ne vždy to jde tak snadno. Před časem odešel nečekaně můj velký kamarád, jen tak, ve spánku. Naše kamarádka se dokonce rozhodla to vzít do svých rukou a ukončit život, který jí přinášel nesnesitelnou tíhu. Nedávno jsem měl možnost mluvit s kamarádem z vojny, kterému z ničeho nic odešla žena, nemoc, nemocnice, konec. Za pár týdnů byla pryč. Podle mě nikdo z nich ještě nebyl na řadě, byli mladí, měli rodiny, spousty plánů, nesplněné sny. Ale nikdo neví, kdo a proč to pořadí určuje zrovna takto. Nezbývá, než to přijmout. Ale je to velmi těžké pro ty, kteří zůstanou.

Kdysi jsem na vojně četl povídku, jmenovala se Vánoční stromek. Byl to poetický příběh se smutným koncem, který pojednával o posledních měsících otce a nevyléčitelně nemocného malého syna, kteří se rozhodli, že budou žít až do poslední chvíle naplno a užívat každý den. Otec opustil svou práci a všechen svůj čas věnoval synovi, odmítl se smířit s verdiktem lékařů a věřil až do poslední chvíle. A pak, bylo to skoro po roce, právě na Štědrý večer, když se jen na chvilku vzdálil z domu, našel po svém návratu syna již bez života. Mohl na ten okamžik být připraven, ale nebyl, protože nechtěl být a tajně doufal, že se tím něco změní. Nezměnilo. Přišla řada na jeho syna a nic to nemohlo změnit. Snad je dobře, že nevíme, kdy přijde řada na nás...