Otroci doby

Poté, co bylo po vítězství armády Severu, někdy v polovině 19. století, zrušeno na celém území USA otroctví zdálo se, že se tzv. civilizovaný svět jednou pro vždy zbavil otřesného zacházení lidí s lidmi. A dlouhou dobu to tak skutečně i vypadalo, lidé různé barvy pleti a vyznání k sobě postupně začali nalézat cestu a učili se žít v klidu a míru vedle sebe, otrockou práci začaly postupně nahrazovat stroje a svět se hned zdál být veselejším a příjemnějším místem k žití. Zdánlivě nekonečná selanka však byla zcela nečekaně ukončena v 80. letech 20. století, kdy svět spatřil první typ přenosného telefonu - MOBIL. První modely, pravda, ještě nebyly zdaleka pohodlné a praktické na denní nošení a používání, a to nejen svými rozměry, ale také nedostatkem dosahu spojení. Do naší republiky pronikly tyto zákeřné přístroje až začátkem 90. let a to v dvoumužném provedení - museli jsme s ním jít dva, jeden nesl přístroj a hledal signál, druhý telefonoval, pokud byl ovšem signál nalezen. Takto se dalo mobilně telefonovat asi tak na třech místech v Praze a jednom v Brně. Zprvu se to zdálo být jen jako takové zpestření života pro majetné, které jen těžko najde oblibu a využití u běžné populace. Ale ouha! Od prvních mobilních krůčků uplynulo sotva 30. let a naráz jsme opět všichni upadli do otroctví, slavnostně zrušeného v roce 1865 výnosem Abrahama Lincolna. Tentokrát jsme ale otroky úplně všichni, bez ohledu na věk, stav, řeč a barvu pleti. Toto novodobé, a doslova celoplanetové, otroctví má na svědomí ten malý kapesní přístroj, který už dávno nepřináší jen užitek, ale v řadě případů spíše stresové situace, pracovní přetížení, šikanu, závislost, časový pres, rozvody a nekonečné hádky v rodinách. A nevybírá si. Malý bakelitový otrokář s anténkou si podmaní stejně lehce úspěšného byznysmena, jako maminku na mateřské, seniora v domově důchodců, či dítě školou povinné. Je nemilosrdný a šance mu uniknout ze spárů je pravděpodobná asi jako výhra v Lotynce.

"Proč mi to nebereš?"

"Kde teď jsi?"

"Stíháš to?"

"Kam jsi mi dala tu tašku?"

"Už máš úkoly?"

"V kolik přijedeš?"

"Byl jsi tam?"

Snad každý se s jeho nesmlouvavými metodami již setkal, někdo to trpně snáší, někdo láteří kudy chodí, jiný se snaží na něj vyzrát. Jedou v tom všichni, málokdo dobrovolně, ale zato s hromadou výmluv, že to prostě jinak nejde. Jde, samozřejmě že jde, to jen ten otrokářský přístroj nám vsugeroval, že bez něj nemůžeme žít. Věřím, že přijde doba, kdy se ukáže opak. A pak, stejně jako s pověstnou poslední cigaretou, učiníme všichni poslední volání, pošleme poslední zprávu a vyfotíme poslední fotku, než toho mrňavého prevíta vyhodíme na smetiště dějin. A budeme volní, svobodní a také zodpovědní za svůj další život, který už nebude řídit žádný displej, ale náš rozum. Tedy pokud nám po té době otročení ještě nějaký zbyde...