Májovky

"Já si nejraději čtu májovky."

To jsem napsal někdy v 10. letech, v rámci školní úlohy na téma Moje oblíbená kniha. A zdaleka jsem nebyl jediný ve třídě, většina mých spolužáků, páťáků, to měla podobně. Sem tam se samozřejmě objevil i jiný autor, např. Verne, London, Foglar i jiní, ale Karel May a jeho hrdinové to jednoznačně válcovali. V naší klukovské fantazii představovali ideál pravých mužů a krásných žen, a ta jejich hrdinská dobrodružství to nejvyšší, k čemu jsme mohli vzhlížet. Dnes to vypadá směšně, ale náš tehdejší dětský svět zcela postrádal nějaké opravdové hrdiny, vzory, ke kterým bychom mohli vzhlížet, a kterých mají naopak dnešní děti zase snad až příliš mnoho (většinou ovšem na internetu). Jistě, byl tu třeba Gagarin, toho jsme měli ve škole plné nástěnky, pak dlouho nic, až najednou se objevil v kině na plátně Vinnetou. Málem jsem si překousl vzrušením jazyk, když jsem poprvé viděl v kině statečného náčelníka Apačů (v originále velmi krutého a obávaného indiánského kmene), na jeho úchvatném černém koni a s puškou se stříbrnými hřeby. O ničem jiném jsme nemluvili, to byli pro nás MUŽI. A nejen, že krásně vypadali (i když Lex Barker byl, jak známo, v civilu notorický alkoholik a sukničkář), ale uměli držet slovo a vždy se postavili na stranu utlačovaných. A ještě navíc pokaždé vyhráli a to i proti přesile. Jak my jsme je milovali, a za možnost vidět v kině další díl jejich příběhů bychom slíbili rodičům modré z nebe. Pro mě, i pro ostatní kluky, to byl totální vpád do našich myslí, do té doby jen ledabyle formovaných pionýrským šátkem a jednotvárnými články v čítankách, protože televizi měl doma málokdo (mluvíme o roku 1971) a kdo třeba i měl, stejně se nebylo na co dívat... A tak jsme chodili každé odpoledne ven, do pískovny, rozdělili se na bandity a indiány, a absolvovali další "bitvu" o nejvyšší kopec. A jak jsme se snažili je napodobovat. Ta gesta, postoje, repliky, vše jsme měli dokonale okoukané od našich filmových hrdinů. Dokonce jsem se jednou přistihl, jak se stydím, že jsem ZASE neudělal domácí úkol a rychle ho ráno ve škole opisuji od spolužáka - to by přece správný muž, jako Vinnetou, nikdy neudělal, takový podvod (!!!). Vypadá to s odstupem času úsměvně, ale bylo to skutečně tak. Ti naši hrdinové z filmového plátna nám pravidelně udělovali "lekci" chování, pravdomluvnosti, cti a odvahy, tedy všeho toho, čeho se nám nikde jinde nedostávalo. Naši rodiče, a to je nutno si připomenout, žili v té době v neustálém tlaku orgánů veřejné správy, pod nemilosrdným dohledem úřadů na pracovišti a v obavách, co na ně kdo donese na stranickou buňku. Žilo se skromně a těžko, na nějaké hrdinské činy nebylo ani pomyšlení a my děti jsme v té dusné atmosféře normalizace rostly trochu jako dříví v lese. Nebylo se moc čeho chytit, na co se upnout a koho obdivovat. Tedy dokud se neobjevil Karel May a jeho, i když do puntíku vyfantazírovaný, báječný svět hrdinů, indiánů, kovbojů a banditů, který nás doslova očaroval. Mám to tak zaryto pod kůží, že dodnes, i po těch neuvěřitelných 50. letech, nevynechám žádnou příležitost, znovu a znovu shlédnout v televizi kterýkoliv z jejich příběhů, byť je znám nazpaměť, a to včetně replik těch našich tehdejších hrdinů. Oni již dávno nežijí, ale jejich kouzlo na mě stále působí, jen zazní úvodních pár tónů ústřední melodie a člověku stačí zavřít oči a vidí je před sebou. A nic na tom nezmění ani fakt, že to celé bylo vybájené a na hony vzdálené skutečným osudům původních obyvatel a osadníků na indiánských územích. Tady nešlo o historii, ale o nádherný ideál pravdy, odvahy a cti, a nám to tak imponovalo, že jsme také chtěli být takoví. Pravda, někomu se to povedlo méně, někomu více, protože život hodně obrušuje hrany a mění představy...

A proč zrovna tohle téma v této smutné a vrtkavé době? Protože máme kolem sebe stále více příkladů z opačného spektra - podvodníků, lhářů, zlodějů, tunelářů, manipulátorů, vyděračů, zlomyslníků a vůbec všech těch novodobých banditů, mnohdy v nejvyšších úřadech. Kde v tom zmaru jsou nějaké kladné vzory, které by bylo možno následovat? Kam se ztratil smysl pro právo, čest, pro spravedlnost? Všechno zapomenuto? Já stále doufám, že ne, nebo alespoň ne trvale. Doufám, že jednou se zase objeví nějaký ten "hrdina", který možná nebude mít koně ani stříbrnou pušku, možná dokonce ani tu náčelnickou čelenku, ale bude rovný, přímý v jednání, když udělá chybu, tak se omluví, a když něco slíbí, vždy za tím půjde a dodrží to. Bude stát na straně slabších a nebude se bát přesily. Já vím, že jednou přijde, MUSÍ PŘIJÍT, teď jen, abych se toho ještě ve zdraví dožil... Zatím nezbývá než čekat a připomínat si ty naše, dávno zapomenuté, klukovské hrdiny a jejich statečné činy, alespoň jednou za čas, a třeba prostřednictvím televizní obrazovky.

Tak díky pane May, díky za ty vzory, a také za naději. Kdybyste věděl, jak moc tu naději na lepší vztahy dnes všichni potřebujeme.

HOWGH.