Knížka

"Když vycházející slunce pozlatilo vrcholky stromů a zazářilo v hladině jezerní, jako natavené stříbro, probudilo se ležení k životu." (úryvek z knihy Návštěva z pravěku)

Tolik úryvek z jedné mojí oblíbené knížky. Že vám ten titul nic neříká? Pochopitelně, asi ani nemůže. Tu knížku nenapsal žádný renomovaný a uznávaný autor, či autorka, dokonce jí nenapsal ani žádný dospělý autor, tu knížku napsal 12ti letý kluk. Jmenoval se Petr Ginz. Tohle jméno už mnohým něco napoví - ano, je to autor oné proslavené kresby Měsíční krajina, kterou vzal do kosmu jeden z astronautů nešťastného raketoplánu Columbia. Nevrátil se domů, stejně jako ten kluk, který ji nakreslil, jako svou fantazii. Ten se pro změnu nevrátil z Osvětimi. Ještě předtím, než ho stačili nacisté odvléct od rodiny, stihl ale mnohé, mj. napsat úžasnou knížku, na motivy románů J. Verna, kterými byl jako kluk obklopený. Jistě, příběh je to jednoduchý, ale na takového kluka úžasný, jen si znovu přečtěte tu větu v úvodu. Vidíte tu poetiku, ten nádherný slovosled? Toho se od dnešních náctiletých dětí věru nedočkáte. A nelze se divit - nemají kde brát. Jen málokteré z nich občas vezme do ruky knížku, myslím, že už ani povinnou četbu, vždyť vše se najde na internetu, tak proč se namáhat se čtením. Najde, v tom mají samozřejmě pravdu (ony ty děti vůbec mají pravdu v ledasčem), ale ony snad ani netuší, oč jsou ochuzené. A těžko mohou. Stejně jako děti, sáhnou málokdy po knížce i dnešní rodiče, hodně pracují, chodí pozdě domů, jsou unavení a takový tablet, nebo přehrávač, také umí přečíst pohádku, tak co... Pak se asi nelze divit. Pokud dnes dáte za úkol třídě 12ti letých dětí napsat pět souvislých vět na zadané téma, samozřejmě jim známé, polovina z nich rovnou omdlí hrůzou a ta druhá ze sebe, s vypětím všech sil, vypotí sotva několik holých vět, navíc s bídným pravopisem. Řeknu vám, je za trest to pak číst.

To já jsem problém se slohovými pracemi nikdy neměl, a dokonce ani s pravopisem, protože i ten se dá z knížek načíst. Četl jsem pořád, někam si zalézt, najít si svůj kout a ponořit se do děje, to byl můj svět. A nebyl jsem vybíravý. Samozřejmě na začátku stály takové ty klukovské tituly, indiánky, verneovky, foglarovky, ale pak přišla na řadu i hodnotnější literatura, četl jsem vše, co jsem našel v mámině knihovně. A to je panečku nějaký čtenář. Takže jsem měl již někdy ve 14 letech v ruce nejen Karla Poláčka, či Jaroslava Haška, ale také třeba E. M. Remarque. Hltal jsem ty knížky jednu za druhou, pořád musela nějaká na stolku ležet. A když bylo venku nevlídno, pročetl jsem třeba celý víkend. Kolikrát jsem pak z těch příběhů čerpal, když jsme si třeba s našimi dětmi o něčem povídali, líbilo se mi, že mám co říct, o čem vyprávět (a nemusím to někde hledat).

Petr byl ovšem nejen vášnivý čtenář, ostatně co také jiného mohl takový kluk doma dělat ve 40. letech, a myslím, že většinu svých knížek přečetl vícekrát, stejně jako já, on byl také autorem. Úspěšným autorem. A to mu závidím. Napsal hned několik svých dětských "románů", jen tak, pro sebe, pro radost samozřejmě, pro zábavu a zahnání nudy. Bohužel se z toho zachoval pouze jeden ucelený, který dlouho po jeho tragickém konci vydala jeho sestra. Díky jí za to. Svůj největší rozepsaný román si vzal nejspíš sebou na svůj poslední "výlet" do Osvětimi, a kdoví, kde pak ten rukopis skončil. Petr skončil v plynu, a to hned po příjezdu, poslední zářijový den roku 1944, bylo mu pouhých 16 a půl let.

Napsat knížku je i moje veliké přání, které zatím (jako jedno z mála) zůstává nesplněné. Ale chtěl bych to dokázat, jen tak, pro sebe. Abych věděl, že jsem nejen dobrý a vděčný čtenář, ale třeba i autor. I když určitě ne takový, jakým byl Petr Ginz.