Davidova hvězda

Již velice dlouho, možná dokonce někdy od dětství, mívám takový zvláštní pocit, že jsem někdo jiný. Tedy uvnitř, ne snad fyzicky. V posledních letech se to čím dál víc zhmotňuje do realistického snu, který se vrací, v různých obměnách. Jedno zůstává stejné - je to za války. Moje vlastní úloha v tom příběhu ale zůstává nezřetelná, rozhodně tedy nejsem žádný válečný hrdina, generál a tak, ani hrdinný tankista a la populární Polský seriál mého dětství, možná tak ten jejich pes, legendární Šaryk... Kdepak, s uniformou to určitě nemá nic společného, jsem civil a dokonce snad ne tak moc dospělý. Spíš jsem ještě kluk, válečné dítě. Nemohu se toho pocitu zbavit, vrací se to, kdy chce a jak chce, nedá se tomu nějak poručit. Rád se dívám na válečné filmy a ještě víc na dokumenty, skutečné záběry válečných zpravodajců, jsem jimi jak uhranutý. Dívám se znovu a znovu, na ty skutečné tváře, gesta, oči, a snažím se uniknout pocitu, že to znám, že jsem to také zažil. Strach, beznaděj, žádnou budoucnost. Ale kde se to vzalo? Jsem přece narozený až 15 let po válce a žádné příkoří se mi nikdy nedělo, ani náznakem. Tak proč? A nedávno jsem na to konečně přišel. Z numerologie se údajně dá vyčíst, jak člověk prožil svůj minulý život (každý má prý nárok nejméně na dva). Hned jsem si to vypočítal a světe div se, vyšlo mi číslo 5. Pokud to náhodou nevíte, tak v numerologii to znamená toto - životní číslo 5 zažilo válku (!!!). Tak už jsem to pochopil, to se mi prostě vrací nějaké vzpomínky, z mého minulého života. Mám také jednu naprosto konkrétní - na návštěvu památníku holokaustu v Terezíně. Stojím v přízemí budovy bývalé školy, dnešního muzea, ve frontě na vstupenku, rozhlížím se, a snažím se představit si, jak to tady asi vypadalo za války, v dobách židovského ghetta. Na chvilku zavřu oči a najednou jsem tam, stojím ve vchodě a všude je kolem ohromná spousta kluků, chodí sem a tam, lezou do tříd a zase ven, v hloučku na chodbě se dokonce snad perou. Lítají nadávky, pěsti, z jednoho nosu teče krev, kolem stojící přihlíží a povzbuzují. A všichni mají na prsou žlutou židovskou hvězdu, Davidovu hvězdu, znám jí z filmů. Kouknu se na svou hruď a mám jí tam také. Jasně, já jsem také žid. Někdo do mě strčí, až zavrávorám a div že neletím po zádech zpátky na schody, na nějaké vybrané chování si tady evidentně nepotrpí. Najednou se objeví nějaký starší kluk, zahlaholí cosi německy a klubko rváčů se rázem rozprchne jak zajíci, v momentě je na chodbě prázdno a jen krev na zemi připomíná scénku z předchozích minut. Páni, našel jsem to, bleskne mi hlavou a jen nerad otevírám oči, když mě žena postrkuje k pokladně. Už to vím, byl jsem tady, tady v téhle škole, která byla za války součástí židovského ghetta a byl v ní chlapecký domov, rodiny v Terezíně žily pohromadě jen s malými dětmi, větší už byly v takovýchto domovech mládeže. Měli své vychovatele a jen velmi chatrný program, vlastně skoro žádný, z toho pak také vyplývalo to jejich trávení volného času - rvačky, hádky, sváry a ničení všeho kolem. Ulámané kliky, rozbitá okna, chybějící žárovky, ucpané odpady - nevlídné místo k žití. A přece to nebylo tak hrozné v porovnání s tím, co většinu osazenstva nakonec čekalo, totiž s transportem do Osvětimi a plynovou komorou. Myslím, že to byl také můj osud, nákladní vagón, rampa, selekce a tableta cyklonu B v podzemních "sprchách". Nejspíš to tak bylo, protože když jsem stál jednou u trosek plynové komory v Březince, měl jsem také velice silný pocit, že jsem na tom místě už někdy byl. Při procházení mezi bloky v táborech se nic takového nedostavilo. Tady jsem určitě nikdy předtím nebyl.

Možná, že je to všechno jen vsugerovaný pocit, nadměrná fantazie a kdoví co dalšího. Možná ano, a možná ne. Třeba ta čísla říkají pravdu a my se opravdu vracíme, máme nový život, novou rodinu, nové přátele, ale ty staré, dávno někde zasuté, vzpomínky nám zůstávají. A mě se to vážně stalo.