Cancák...

"Páni, to už je zase pátek?"

Tak přesně takhle mě pokaždé poslední pracovní den vítali kolegové a kolegyně v práci, týden co týden, po řadu let. A jaký že to měli důvod? No, přiznejme si, že jsem tak úplně nezapadal do jinak konfekčně spíše střízlivého a nenápadného prostředí naší výpočetky (jak se neoficiálně říkalo výpočetnímu středisku). Zatímco všichni, dámská i pánská část zaměstnanců, nosili standardní oblečení, nenápadných střihů a neviditelných barev, mě bylo vidět hned, jak jsem vstoupil. Seprané a dole roztrhané džínsy, s bytelným koženým opaskem, ozdobeným pouzdrem na nůž (zatím prázdným), vojenská košile neurčité barvy a přes ní vytahaný černý vlněný svetr, kolem krku puntíkovaný šátek a na nohou vysoké tmavě hnědé vojenské boty (tzv. "lampasácké" kanady), se třemi přezkami (čtvrtá zmizela kdesi v ohni). Přes rameno mi visela vojenská plátěná taška, původně na masku, aktuálně sloužící coby spižírna, lidově zvaná "žracák" a na zádech populární U.S. torna, zvaná "usárna", nebo také "uzda", která obsahovala umně srolovaný starý dekový spacák, zabalený v kusu celty, a vevnitř nadívaný náhradním oblečením a jedním ručníkem. Po straně tohoto zavazadla se volně pohupovala vojenská čutora ve filcovém obalu a plechový hrnek. To celé pak překrýval vrchní díl letní vojenské uniformy se vzorem jehličí, zvaný "uny", kterému z kapsy čouhal jakýsi ohnutý kus plechu, zasvěcenci v něm ale s jistotou poznali speciálně upravenou vojenskou lžíci, jinak řečeno "bagr". Celý tento veselý obrázek pak dokresloval neuvěřitelně zdeformovaný šedivý klobouk na mé hlavě a přes pravé rameno přehozená obrovská kytara v koženkovém obalu. Ano, je pátek a to znamená, že odpoledne vyrážíme ze Smíchovského nádraží někam ven, do lesů, prostě na vandr...

Bylo nás devět (občas méně, občas více) a dodnes, už je to hezkých pár desítek let, si neumím vysvětlit, jakou neuvěřitelnou a šťastnou náhodou jsem se s touto kouzelnou skupinkou zajímavých lidiček potkal. Prostě se to stalo, jak se tak někdy v životě věci dějí, a i když to tak z počátku moc nevypadalo, to setkání mi doslova obrátilo život naruby. Jsa čerstvě po vojenské prezenční službě, nevěděl jsem moc, jak dál uspořádat svůj další život, kam se nasměrovat a zprvu se zdálo, že plynule naváži na svůj starý, tedy "předvojnový", způsob žití - do práce, pak na fotbal, občas do kina a tak. A najednou tohle. Při prvním setkání jsem se nestačil divit. Sedělo se, povídalo, zpívalo, hrálo na kytaru, něco málo vypilo a najednou mi vedle sedící kluk, mohlo mu být sotva 14-15 let, strčí pod nos jakýsi ušmudlaný sešit, mrkne na mě a pak vesele povídá: "Napíšeš mi něco do cancáku?" Asi jsem nevypadal příliš inteligentně, protože shovívavě pokýval hlavou a pak mi ten sešit otevřel. "Sem," povídá a ukazuje na volnou stránku, "A klidně mi tam můžeš i něco nakreslit." Pak se otočí a dá se do řeči s někým z druhé strany. Překvapeně zírám na ten sešit, je plný asi tak z poloviny, a vůbec netuším, co se po mě žádá. Nalistuji tedy začátek a začínám číst jednotlivé příspěvky, prohlížím si kresby, různé mapky, krajinky, sem tam nějaká karikatura, nalepené lístky z vlaku atd. Pomalu začínám chápat - to je něco jako osobní kronika, soubor zážitků, příběhů vlastních i cizích, taková databanka vzpomínek, řeklo by se dnešním jazykem. Fantazie. Ale co já tam můžu přispět? Chvilku okusuji tužku a pak zkusím něco načrtnout, z kreslení jsem přeci míval jedničku, tak snad si neuříznu hned napoprvé ostudu. Dokončím své dílko a pyšně vrátím majiteli jeho "cancák", jak se tomu správně říká. Uff, mám to za sebou, pomyslím si a jsem sám se sebou mimořádně spokojený. Ovšem ne dlouho, klučina vedle mě si prohlédne mé výtvarné dílko a vesele se zasměje. A jakoby na ten signál čekali ostatní, mám najednou před sebou na hromádce asi deset takových sešitů a vůbec netuším, co si s tím mám počít...

A tak jsem se stal, aniž bych to plánoval, nedílnou součástí velkého trampského lidu, který, zjm. v 70. a 80. letech, zažíval doslova boom, a pátek co pátek vyjížděly snad ze všech nádraží v republice vlaky, doslova napěchované k prasknutí trampským národem, které směřovaly ven z měst, do kopců a do lesů, k řekám a potokům, některé skupinky mířily do hospod, jiné raději k ohňům. Všude zněly kytary, mandolíny, občas bylo slyšet banjo a foukací harmonika. A také nesčetné chorály, více, či méně, ladící, ale o to usilovněji a z plných hrdel zpívající. O svobodě, o přírodě, o lásce a o kamarádství. Znali jsme jich stovky a nikdy se nám neomrzely. Byl to nádherný svět, snad trochu naivní a možná i pro někoho hloupý a dětský, ale pro nás nic lepšího neexistovalo. Celý týden ubíhal pouze jako čekání na pátek, až bude 17 hodin a my se opět sejdeme v našem koutě na Smíchovském nádraží. Nikdy se nestalo, že by někdo nepřišel, pokud to minulou neděli slíbil, takovou váhu to pro nás mělo. A protože nebyly mobily, nezbývalo, než ten slib splnit...

Vše hezké v životě ale jednou pomine a je to tak správně, jinak by si toho člověk nevážil. A tak i ta moje doba vandrování, spaní pod širákem a zpívání s kytarou jednoho dne skončila, ale nebylo to smutné sloučení. My jsme z té naší úžasné party, jak říkají trampové - osady, odešli totiž dva, a to hlavně proto, že jsme již brzy měli být tři... Doba mládí a nevázané zábavy nutně musí jednou skončit a pak přijdou vážnější a důležitější starosti, rodina a její zajištění, ale dodnes, když se s těmi lidmi, kteří tak moc promluvili do mého života, potkám, mám uvnitř zase ten nádherný pocit laskavé sounáležitosti, který ani čas nijak nepoškodil. Jsem vděčný za ten dar, který mi byl dopřán. Myslím, že se tomu říká kamarádství.