Bejvávalo dobře...

"Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře..."

Možná si vybavíte melodii známé písně, oblíbené zjm. v hodinách hudební výchovy, pro svou melodičnost a nenáročnost, která umožnila zapojit se do sborového zpěvu i méně hudebně nadaným spolužákům, s nakřáplým pubertálním hláskem. Pro nebohou učitelku hudebky se vždy jednalo doslova o vrchol uměleckého prožitku... Není divu, že řada z nich, po ukončení kariéry, musela absolvovat odvykací kůru na protialkoholickém oddělení, s čistou hlavou takový "zvukový teror" dlouhodobě prostě nelze vydržet.

Ale to jsem odbočil. Hlavním tématem článku nemá být hudební přednes, ale vzpomínka na ty "staré dobré časy", o kterých se v té písni zpívá. Otázka zní takto: Opravdu bejvávalo dobře? Dokonce až tak dobře, že se o tom ještě dlouho bude zpívat? Dovolil bych si vyslovit jisté pochybnosti. Samozřejmě, určitou poetiku těm časům minulým upřít nelze, ale že by to byla nějaká selanka, hodná zhudebnění, o tom by se asi dalo s úspěchem pochybovat. Byl to naopak každodenní tvrdý, a mnohdy nemilosrdný, boj o přežití, zvláště pak pro ty, kteří neměli práci a každý den začínali stejnou otázkou - Co budeme dnes jíst? Kde budeme spát? Co dáme našim dětem? Mnoho otázek, stejná odpověď - Kdo ví. Dnes si to už neumíme představit, jak to muselo být drsné a to i pro děti. Od mala byly vedeny k práci a samostatnosti, na nějaké hraní, nebo snad dokonce rozmazlování, nebyl prostor. Málo jídla, navíc jednotvárného, špína, zima a těžká práce, přinášela nemoci a ty pak smrt. Umíralo se rychle a často, kdo chtěl vidět nějaké svoje děti vyrůst, musel si jich pořídit hodně a doufat, že alespoň některému se to podaří. Ostatně když se podíváte na fotky dětí z počátku 20. století, jsou to vlastně takoví malí dospěláci - věk 8-10 let, na sobě zapranou košili, sako s potrhanými kapsami a ohrnutými rukávy, krátké kalhoty, bosé nohy, na hlavě kšiltovku a ve tváři ustaraný výraz. Jen málo dětí prožilo něco jako "radostné dětství". Moc brzy dospěly, protože jinak by neměly vůbec šanci obstát. Čím to bylo, co je hlavním důvodem, že se v té době žilo většině lidí u nás tak těžce? Nebyla to ani tak světová hospodářská krize, i když ta samozřejmě vše ještě víc eskalovala, takže bohatí ještě více zbohatli a chudí ještě více zchudli. Byla to chybějící střední třída. Je to tak, to co drží ekonomiku státu na nějaké rozumné úrovni je "zlatá" střední třída. Lidé sice tehdy také nějakou práci sehnali, většinou ve výrobě, v manufakturách, ve fabrikách, na venkově pak zase v zemědělství, v prodeji a ve službách, ale ta byla velmi špatně placená a stačila sotva tak na základní obživu rodiny, mnohdy ani to ne a musely chodit vydělávat i děti. Samozřejmě byli ještě i úplní chudáci, spodina společnosti, žijící někde na okraji v jednopokojových suterénních bytech a závislá pouze na milodarech a charitativních projektech, zpravidla církevních. Děti z této vrstvy končily většinou v sirotčincích, kde sice dostaly alespoň jednou denně něco k snědku a měly postel na spaní, ale jinak nebyly pro nikoho nic víc, než koule u nohy, zátěž pro systém, a podle toho s nimi bylo zacházeno. Práce i 14 hodin denně a jako prémie za pracovní výkon pravidelný výprask, to aby nezapomněly, kde jsou a co jsou.

Ale stejně, jak o tom tak přemýšlím, nemohu si pomoci, pro mě to má pořád jakýsi nádech přitažlivosti, i s tou vší bídou a nejistotou, co přinese zítřek. Chápu samozřejmě, že nelze usuzovat z pohledu na romantické filmy pro pamětníky s Oldřichem Novým, to byla smetánka, výkvět společnosti. Obyčejní lidé žili jinak a většinou neměli nazbyt ani těch 5 korun, aby se šli na ten biják podívat. Ale stejně, stejně bych se tam chtěl vrátit v čase, kdyby to šlo, chtěl bych tam žít. Všechno bylo tak nějak předvídatelnější, děti i dospělí se k sobě chovali (většinou) na rovinu, když se jim něco nelíbilo, poprali se v hospodě, nebo třeba před školou a řešili věci přímo, pěkně tváří v tvář. Nepotřebovali internet a "fejsbukovou zeď". Ta syrovost, reálnost, zemitost, ale i krutost té doby, s těmi všemi neduhy, ta mi učarovala. Asi jsem se měl narodit o 100 let dříve, nebo alespoň o 50. Ale to bych zase nemohl psát blog. Sakra. Asi mi nezbývá, než se spokojit s tím, co je, a alespoň čas od času si zanotovat...

"Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře."