Únor - vítězný?

Kupředu levá,

kupředu levá,

zpátky ni krok!

Text téhle rázné pochodové písně mám spojený s dětstvím, vlastně od prvních okamžiků, kdy jsem začal vnímat rádio, které nám doma vyhrávalo v kuchyni skoro pořád. Líbila se mi ta řízná melodie, která se mi dostávala až pod kůži a vyvolávala bojovnou náladu. To bylo také jejím jediným posláním, o čemž jsem ovšem ve svých 6. letech neměl ani tušení. Naši rodiče s námi o politice doma nikdy nemluvili, snad z opatrnosti, snad že sami neměli ve všem úplně jasno, oba byli z chudých poměrů a domnívám se, že minimálně v prvních letech po únoru té myšlence komunismu opravdu věřili a podporovali jí. A snad také proto, že ve druhé polovině 60. let se konečně, po dlouhých letech přísné cenzury, začala uvolňovat dusná atmosféra ve společnosti a všem se začalo zdát, že by to nakonec přece jen mohlo fungovat, jak bylo slibováno. Když jsem šel do 1. třídy, v září 1967, panovala všude radostná euforie, kterou jsem já u nás doma usilovně přiživoval svým výtvarným uměním - úžasnými výkresy velkých bitev, vojáků a hlavně tanků vítězné Rudé armády, které jsem neúnavně kreslil, za doprovodu semaforských melodií, ty v té době začaly pomalu vytlačovat pochodové bolševické častušky.

Představte si, představte si,

co jsem měl dnes k obědu...

Upřímně - bylo mi to zcela jedno, písnička, jako písnička, měl jsem je rád všechny, dokonce i kubánské revoluční písně, které jsem jednou objevil v nějakém starém sešitě, kdesi na dně mámina šuplíku. Štrachat doma v rodičovských zásuvkách ostatně byla moje oblíbená disciplína a tak se mi občas dostalo do rukou i to, co se snažili rodiče ukrýt, a neodradila mě ani rákoska, výstražně pověšená na háčku. Tohle ale byla zcela nezávadná záležitost, bylo to psáno dětským úhledným písmem a nakonec se ukázalo, že to byl maminčin zpěvníček, který si psala někdy v 50. letech, tedy ještě na základní škole. A protože ráda a dobře zpívala, hned mi je také všechny přezpívala. Byla to krása, ty veselé a líbivé melodie, v pochodovém rytmu, mě okamžitě nadchly... "Vencerémos, vencerémos" To bylo něco pro mě. Pochodoval jsem doma kolem kuchyňského stolu s vařečkou v ruce, namísto mačety, a vyzpěvoval tak dlouho, dokud mě máma neodzbrojila, nepřetáhla párkrát tou vařečkou po zadku a nevyhodila z kuchyně. Takové byly šťastné chvíle mého dětství.

A pak, jednoho letního dne, projel nedaleko našeho domu, po hlavní silnici směrem na Prahu, tank. A za ním další, nevím kolik jich bylo, protože nás rodiče zahnali domů. Nemluvili o tom, takže jsem na tu epizodu zase brzy zapomněl, bylo mi sotva 7. let a měl jsem jiné starosti, třeba nakreslit další tank. Vzpomínám si, jak se jednou, někdy později na podzim, máma nade mnou zastavila, chvilku se dívala, co to zase kreslím, pak jen povzdychla a zakroutila hlavou. To mě překvapilo, že by se mi ten tank nepovedl? No, zkusím ho vylepšit, napadlo mě, a nakreslil jsem na věž velkou červenou hvězdu... Z rádia ještě pořád hráli Suchý se Šlitrem, ale v zimě se pak někdo v Praze zapálil (kdo a proč jsem samozřejmě neměl tušení) a rádio u nás doma hrálo čím dál méně a méně. Rodiče mlčeli, učitelé mlčeli, sousedé mlčeli. A tak to zůstalo dlouhých 20. let. Vychodil jsem školu, pak další školu, absolvoval vojnu, první zaměstnání, zúčastnil se 1. májů, železných nedělí, brigád. Všeobecné mlčení společnosti nadále pokračovalo, snad s výjimkou soukromých mejdanů, kde jsme alespoň "odvážně" zpívali krylovky a byli na to hrdí. Mladí a naivní pitomci, zatím co velká a všemocná KSČ z nás měla legraci. Částečně jí vystrašily až velké demonstrace na 20. výročí úmrtí Jana Palacha v lednu 1989 a definitivně jí zmrzl úsměv v listopadových dnech téhož roku. Dál už je to notoricky známý příběh.

Vzpomněl jsem si na to všechno právě dnes, ve dnech smutného výročí státního převratu, uspořádaného Komunisty v únoru 1948, po dlouhých intrikách a manipulacích tehdejšího poválečného prezidenta Beneše a usilovného vymývání mozků lidem v mladé demokratické republice. "Pojďte s námi a bude nám líp. Kupředu, levá!" A lidi uvěřili a šli, nevěda kam. Trvalo 20. let, než přišli na to, kam je KSČ se svými sovětskými soudruhy chce dovést. A dalších 21. let, než se toho nechtěného a nenáviděného područí a diktatury proletariátu zbavili. Snad už jednou pro vždy. Občas, pravda, v poslední době stále častěji, si na to všechno vzpomenu. Jak nás, tedy hlavně naše rodiče a prarodiče, tehdy strašlivě v tom únoru Komunisté obelhali, stejně jako předtím Lenin celé Rusko a celý okolní svět, v roce 1917. Byl to hrozivý podvod na lidi a následky byly kruté, ocelová pěst dělnické třídy dopadla na mnohé tak, že se už nezvedli. Ve jménu revoluce, bylo dovoleno vše. Lhát, krást, podvádět, zavírat lidi do vězení, popravovat. A tak, když dnes jdou lidé na demonstraci a jsou zase ochotní poslouchat kdejakého samozvaného spasitele, který dobře ví, co je trápí a co chtějí slyšet, naskakuje mi husí kůže po těle. Doufám, že se jedná jen o nějaké krátké poblouznění, nejspíš způsobené strachem z budoucnosti, a že se ráno probudí a pochopí, že to, co tam slyšeli, není recept na jejich štěstí, jen výtah k moci pro nějakého dalšího Klementa, Borise, či jak se bude jmenovat...

Tak prosím, už žádný další "vítězný únor", leda jako připomínku vlastní hlouposti a naivity. Zpátky už opravdu NI KROK!