Na cestě...

On the Road. Tak nazval kdysi svůj tulácký song písničkář Wabi Daněk. Vyznával se v něm ze své lásky k volnému způsobu života, kde je místo pro víkendové toulky jen tak, bez cíle, se spacákem a kytarou přes rameno. Tulák v jeho písni je volný jako pták (Životem na plný pecky a neubírat plyn...), chce si žít svobodně, po svém, ale nesetkává se s velkým pochopením u tehdejší většinové společnosti...

Od vzniku Wabiho textu uplynulo bezmála 40 let, časy se změnily a česká nádraží se již dávno neplní každý pátek odpoledne zástupy tuláků, navlečených snad v tisíci verzích vojenské výstroje všech armád světa, aby pak všichni cestou ve vlaku vybalili kytary a mandolíny, večer zalezli do spacáků, nebo pod celtu, a snili svoje romantické sny. Spalo se jim dobře, protože i přes všechno to nepohodlí, zimu a déšť, spálený čaj a málo spánku, věděli všichni, že se v neděli zase vrátí do svých útulných a vyhřátých domovů, k plné ledničce a vlastní posteli. Namísto těchto romantických a věčně mladých snílků s kytarami, plní dnes česká nádraží, i přilehlé haly, neuvěřitelně pestrý zástup lidí všeho věku, od pár dní starých novorozenců, po sotva se šourající starce, zamlklých mužů, s pohledem upřeným k zemi, mladých žen, s jedním dítětem v náruči a druhým za ruku. Na sobě nemají uniformy, ani správnou tuláckou výbavu, nemají kytary, banja ani mandolíny, zato mají v očích skutečné slzy. Vyhnala je válka, jejich domovy jsou zničeny, nebo ohroženy, ocitli se doslova během pár dní v cizí zemi, nemají kam jít, kde spát a ani kam se vrátit. Nemají to nejdůležitější, co člověk potřebuje ke spokojenosti, a to je budoucnost. Jejich vlastní, jejich rodiny, přátel a blízkých lidí, jejich rodné země. Jdou tou neznámou cizí zemí, kde jim lidé nerozumí, i když se hodně snaží, ale kde na ně snad ještě dnes někde čeká teplé jídlo, místo na spaní a hračky pro jejich děti. Přijímají to vše s vděčností a zároveň se smutkem, protože dobře vědí, že za svého života nebudou moci takový dluh nikdy splatit a jsou příliš hrdí na to, aby přijímali milodary. Nejistě se dívají kolem sebe a hledají další smysl a směřování svého života, který byl přitom až do nedávné doby také šťastný a plný plánů. S romantikou víkendového toulání po krajině v době, o které zpívá Wabi, to nemá, bohužel, společného vůbec nic.

Popřejme tedy nejen jim, ale všem lidem, kteří jsou nedobrovolně právě někde "On the Road", aby co nejdříve našli svůj cíl, který jim vrátí radost ze života, a šťastný výhled do budoucnosti.