Listopadové vzpomínání

A máme tu zase podzim. Období spadaného listí, studených rán, předvánočních úklidů, barevných strání a také marných očekávání.

Říká se tomu Listopad.

Ani nevím, jestli se mi chce jít někam zapálit svíčku, zamávat vlaječkou a společně s davem zavzpomínat, co všechno jsme si malovali a pak o to přišli. Jak tak čtu titulky na internetu, ztrácím chuť něco oslavovat, nějak mám čím dál větší pocit, že vlastně není co. Nemám rád škarohlídy, co tvrdí, že "líp už bylo", jejich pesimismus mě dráždí, ale pomalu na sobě pozoruji, že již skoro patřím mezi ně. Hanba mi !!!

A tak namísto toho oficiálního vzpomínání na něco, co snad být mohlo, ale nikdy nebylo a kdoví, jestli vůbec někdy bude, došel jsem k rozhodnutí udělat si takovou svou soukromou listopadovou bilanci...

Před 60. lety...

Někdy na podzim roku 1963 jsem způsobil svou první nehodu, když jsem v listopadové mlze osudně přehlédl na našem dvorku sousedovic kočku a v plné rychlosti, které byla schopna moje tříkolka dosáhnout, jsem jí přejel ocas. Jen moje rychlá šoférská reakce zabránila většímu neštěstí, což ocenilo ono zvíře nevrlým prskáním, naše sousedka hlasitým povykem a moje maminka vařečkou, kterou mi "štípla" na zadku hned několik "bodů" naráz. Tehdy jsem pochopil, že nevděk světem vládne...

Před 50. lety...

Ten chmurný podzim jen těžko mohu vymazat z paměti. Právě jsem úspěšně, na první pokus, postoupil již do sedmé třídy a definitivně se rozhodl opustit dětský věk, pro mou vyzrálou osobnost již naprosto nevhodný. Vytvořil jsem si k tomu účelu jakýsi pořadník kroků, které měly přinést kýžený efekt - získání odpovídajícího, tedy více důstojného a plnoprávného, postavení v naší rodině (být prostřední opravdu není záviděníhodná pozice), dosažení délky vlasů alespoň na úroveň límečku u košile, postup do pozice lídra třídy, výměnou za třídního kašpárka, a v neposlední řadě získání srdce krásné spolužačky. Bilance toho období je ovšem tristní - toho roku se mi nepovedlo realizovat vůbec nic...

Před 40. lety...

Na období několika let, které následovalo po mém návratu z vojenské služby, nelze vzpomenout jinak, než se slzou v oku. Toho podzimu jsem se celkem nečekaně, skoro až zázračně, vytáhl v zaměstnání na post vedoucího, což pro mě, rozeného vůdce, bylo jen potvrzením mého přesvědčení, že lepšího aby pohledal. Však mi to také všichni kolem, jsouc o generaci starší, dávali radostně najevo. Trvalo nějakou dobu, než jsem ukotvil svoje nohy zpátky na zemi a pochopil význam rčení, že trpělivost růže přináší...

Před 30. lety...

Podzim toho roku mám v paměti jako velkou obavu, zda v našem novém rodinném hnízdečku nebudeme v nadcházející zimě opět kolektivně mrznout, jako v té předchozí, která neměla daleko k proslulému ledovému hotelu kdesi za polárním kruhem. Tam se to asi snáší přece jen lépe, než uprostřed Evropy. Naše obavy byly veliké, vykoupili jsme deky a peřiny v širokém okolí (e-shop tehdy ještě neexistoval), děti preventivně zahřívali v troubě, aby akumulovaly teplo, a sobě nasadili rumovou terapii. Všechno se ukázalo nakonec zbytečné, naše kotelna konečně pochopila, že je od toho, aby topila, zařadila vyšší rychlostní stupeň a rozdrážila naší topnou soustavu do té míry, že v některých místnostech už se ani netvořila námraza na zdech. Bylo to nesmírně bohaté období na nářky a lamentace všeho druhu, na všechno a na všechny, nejvíce pak samozřejmě na mne - rád na to vzpomínám...

Před 20. lety...

Krátce po začátku nového milénia má v mé paměti podzim příchuť veliké únavy, nahromaděné usilovnou prací, pro ještě větší blahobyt rodiny, barevnější televizi, lepší automobil, obalenější nedělní řízky a pokrytí nemalých nákladů, spojených s bouřlivým dospíváním našich dětí. Jejich radostné skotačení již přinášelo pramálo radostných okamžiků starostlivým rodičům, snad jen když se nečekaně vrátili včas a v pořádku domů. I takové věci se někdy přihodily. Ale jako vše hezké, i toto období nakonec skončilo a zbyly jen vzpomínky na probdělé noci a hledání zatoulaných potomků v ulicích noční Prahy...

Před 10. lety...

Je zvláštní, že čím kratší doba, tím hůře se v paměti loví vzpomínky, údajně je to první příznak stárnutí, nebo jak se tomu radostnému závěru života říká. Ale něco snad přece najdu. Vidím jakéhosi "stárnoucího mladíka", jak v jedné písni zpívá Pavel Bobek, který se usilovně snaží vypadat svěže a čile, ač je ve skutečnosti vše jiné, než svěží a čilý. Bolí ho často záda, ještě častěji hlava, bez brýlí pomalu nepozná kolik je hodin ani na orloji, a stále dokola přesvědčuje svou drahou ženu, že každou chvíli udělá díru do světa a "melouny" se začnou sypat. Pravda je, že jediné, co se toho podzimu začne opravdu sypat, je podezdívka našeho plotu a to se, při všech těch plánech, zdá všem kolem oprávněně dost málo...

Současnost...

Mohu-li to tak říct, současnost je stejně barevná, jako podzim venku, což je asi to nejlepší, co může být. Na nějaké jásavé letní barvy už není v těle dostatek energie, na ty smuteční pak zase zbývá ještě energie až až (to se v křížovkách objevuje jako synonymum pro mnoho). A tak převládají barvy podzimu, na zahradě i na duši. Symbolizují klid a smíření se vším a se všemi, byť dá všechno to bouřlivé dění kolem jednomu občas pořádně zabrat. Jsou ale i věci veselé a povzbudivé, jako třeba těšení se na penzi, čili dopolední pospávání v křesle a odpolední na otomanu, shlížení z oken na čilý ruch na ulici a neúnavné obíhání obchodů s letáčky a taškou na kolečkách. "Je pátek, to máme nudle s mákem..." konstatuje odevzdaně Kristián, v podání Oldřicha Nového ve stejnojmenném snímku. Krásná představa, jen co je pravda...

Za 10. let...

Zatím zůstává tento papír nepopsaný, ale mohu se pokusit zapojit svou fantazii a vidím následující obraz. Za mírně zamrzlými okny, neboť topná sezóna byla z důvodu úspor ukončena již na konci září, stojí postarší dáma v brýlích a kulichem na hlavě, lyžařskou rukavicí usilovně čistí zapocené sklo a pro jistotu ani nedýchá, aby měla dostatečně čistý výhled na zahradu. Tam se co chvíli objeví jakási podivná postava, v lyžařské kombinéze a přilbě, která se, v jakýchsi těžko pochopitelných intervalech, objevuje a evidentně zbytečně se snaží dohnat listí, které vítr honí po zahradě sem a tam. Je ozbrojena čímsi velmi hlučným, konkrétně vysavačem listí, který ovšem kromě hluku neplní vůbec žádnou funkci a za celé odpoledne má ten zoufalec ve sběrném pytli, o kapacitě 30 litrů, jen vzduch, dva listy dubu, tři šišky a rejska. Pokud si tedy někdo dovede představit rejska, který prošel výkonným ventilátorem. Po šesti hodinách se onen sběrač listí vrátí zemdlen domů, aby zjistil, že je tam ještě větší zima než venku a vyslechl si přednášku na téma zbytečného snažení, pokud venku trvá vítr o síle orkánu. Jejich společnou radostí pak je, že navzdory okolnostem jim v hrnku nezmrzl grog, který mile zahřeje prokřehlá těla, a pak také pohlednice z teplých krajin, co poslaly děti ze svých toulek světem, které zahřívají jejich prokřehlé duše. Přesně jak zpívá Kristián - "Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít..."

Za 20. let...

To už je dotaz na AI, na to moje fantazie nestačí...