Radujme se, veselme se...

Dnes to bude na sváteční notu.

Právě začal čas Adventní, takže se k hlubšímu rozboru přímo nabízí téma Vánoce. Ale nebude to nic o vánočních trzích, beztak zrušených, ani o vtíravých reklamách v telce i na internetu, kde neustále odkudsi vykukuje ten zelený příšerák a vnucuje člověku jakýsi supermoderní zázrak techniky, vhodný pro vnoučata, i bez toho rozmazlená až po všechny myslitelné meze. Ne ne, ani nápad. Ve mě, věřte nebo ne, slovo Vánoce totiž vzbuzuje zcela jné emoce, než nákupní horečku. Nevím, čím to je, protože moje dávné vzpomínky na toto období nijak přeradostné nejsou, vlastně ony nejsou téměř žádné. Proč tomu tak je, nemám tušení, vždyť jinak si pamatuji kdejakou "ptákovinu", s pamětí opravdu problém nemám. Tak kam se mi poděly zrovna Vánoce? Proč jsem neztratil třeba vzpomínku pobyt v nemocnici, to mi bylo tak pět a dodnes mě to občas budí ze spaní? Já bych si zrovna Vánoce pamatovat moc chtěl, možná bych si to měl přát k Ježíšku. Ale také je klidně možné, že kdyby se mi to třeba splnilo, že bych z toho nijak nadšený nebyl a dost možná bych na to chtěl zase co nejrychleji zapomenout. Že to nedává smysl? To je pravda. Ale proč by mělo? Copak vše kolem nás vždy dává nějaký smysl? Kdepak, to vůbec ne, ale v téhle mojí nevysvětlitelné amnézii možná kus logiky najít lze. Jak známo mozek člověka je uzpůsoben k tomu, aby to dobré uchoval a špatné někam vytěsnil, a to nám dává sílu překonat i zdánlivě nepřekonatelné. Jestli jste teď nabyli dojem, že jsem měl nějaké krušné a emočně prázdné dětství a hodlám si tu poplakat někomu na rameni, jste na omylu. Nebylo to tak, naši rodiče dělali co mohli (v 60. - 70. letech min. století), řezali nás jen občas, vždy po právu, a v rámci možností nám dopřáli. Že těch možností zrovna dvakrát nebylo je jiná věc, kdo tehdy už byl na světě, tak si jistě pamatuje ty prázdné regály v ochodech, znuděné prodavače a artikl pod pultem. Takže je asi jasné, proč jsou moje vzpomínky na Vánoce tak šedivé, ono nebylo čím je rozsvítit, tedy až na výjimky. A o jednu z nich se s Vámi rád podělím...

Píše se rok 1970, je prosinec, zima jak z Ladových obrázků, i v Praze leží 20 cm sněhu a mrzne jen to praští. Mě je skoro 9 a půl, už nejsem žádné mimino, jsem přesvědčen, že si zasloužím konečně nějaký pořádný dárek pod stromeček a také jsem to Ježíškovi napsal a dokonce i nakreslil. Jsem rozhodnutý - bude to auto na dálkové ovládání. Stejné, jako má Láďa, můj největší kamarád, on je o rok starší, už je mu celých 10. Že by to třeba nevyšlo absolutně nepřipadá v úvahu, dopis byl včas napsán, zalepen a řádně distribuován (i když tehdy jsem toto slovo myslím neznal), takže z mého pohledu bylo učiněno dost, na řadě je Ježuch. Abych to ještě co nejvíc pojistil, rozhodl jsem se konat dobro, měl jsem za to, že bude plně postačovat začít s tím tak někdy na začátku prosince, abych se neuštval a aby si Ježíšek třeba všiml. A tak si stelu postel, to by určitě mělo zabrat, najednou se náš dětský pokoj, pardon - pokoj pro děti (jestlipak víte, v čem je rozdíl?), rázem zútulnil a je už si i kam sednout. Dokonce už ani z družiny se denně odpoledne nevracím celý obalený blátem a rukavice jsem za poslední týden ztratil jen jednou. No nejsem zlatíčko? To by si snad musel všimnout i slepý, že se mi začíná kolem hlavy dělat svatozář (!!!). Pravda, trochu to moje snažení pokazila nemilá epizoda s bruslovkou, která mě postihla minulý týden. Pro mladší ročníky - bruslovka je dřevěná deska pod zadek, na kterou jsou ze spodu přidělány dvě brusle. Tu si jezdec vynese na kopec, tam si na ni sedne a zvedne nohy nahoru, zbytek obstará gravitace. Cesta z kopce dolů je rychlá a zcela neřízená, většinou to končí závějí na krajnici, v horším případě kandelábrem, brzdu ta potvora nemá. V mém případě se ovšem jednalo o bruslovku kamaráda Tondy, který mě pod kopcem použil jako airbag, aby ztlumil tvrdé přistání a při té příležitosti mi bruslí rozsekl tvář, těsně pod levým okem. Krve jak z vola, řev, sanitka a sedm stehů nebyly zrovna tou pravou předvánoční atmosférou a na chvilku mě dokonce napadlo, že je všechno moje úsilí ztraceno. Tohle asi ten Ježíšek těžko přehlédne. Jaké pak bylo moje překvapení pod stromečkem, když jsem jako poslední (tzn. TŘETÍ) dárek rozbalil vysněné auto s dálkovým ovládáním. Vlastně to nebylo auto, ale rovnou autobus, a neovládal se volantem, nýbrž jedinou pákou, takovým kniplem. Naučil jsem se s tím jezdit okamžitě a od té chvíle mě prakticky nebylo možné doma zastihnout v klidové pozici, pouze v běhu za autobusem, jezdil proklatě rychle. To ovládání nebylo nijak komfortní, ale mělo jednu obrovskou výhodu - pro mého, o tři roky mladšího, bratra bylo nepřekonatelně složité a po třetí těžké havárii se stolem mu byl vydán úřední zákaz jízdy. To bylo vrcholné blaho, měl jsem ho jen a jen pro sebe. Na tyhle Vánoce nikdy nezapomenu a i kdyby měly být jediné, stály za to. A ani jsme k tomu nepotřebovali toho zeleného paňácu...

Tak šťastné a veselé,

radujme se, veselme se,

čas Vánoční je tu.