Pandemie - A co bude dál?

Nemějte obavy, tohle rozhodně není další, asi tak miliontý pětistý padesátý pátý, článek o virech, co nejsou vidět, lůžkách, které chybí, vakcínách pro všechny, o které ale všichni nestojí, a dokonce ani o politicích, kteří tahají za jeden provaz, ovšem každý jen za ten svůj...

Ne, toho všeho mám samozřejmě plnou hlavu, asi jako všichni, a také plné zuby, asi jako všichni, ale protože jsem od přírody optimista (tzn. nepoučitelný blbec, který si za všech okolností myslí, že vše dobře dopadne), umím to vytěsnit někam hodně na okraj a netrápí mě to. Možná by mělo, ale netrápí. Trápí ale mě jiná věc, na kterou musím poslední dobou myslet čím dál víc...

A co bude dál?

Napadlo Vás někdy, co bude po tom, až celá tahle nešťastná doba jednou skončí? Že nemá smysl se tím zabývat? Já myslím, že má. Určitě má, protože ať to dnes vypadá sebehůř, ať je krátkodobý i středně dobý výhled třeba sebechmurnější - přijde doba, a to mi věřte, že to tak bude, kdy se o tom všem, čím aktuálně všichni žijeme, bude mluvit již pouze v čase minulém. No jo, to bylo tehdy, za "kovidu", řekne se s úsměvem a možná trochu posměšně, aby se dalo najevo, že "nás se to tehdy rozhodně netýkalo". Ale jako to, že netýkalo? Týká se to nás všech a nejvíc samozřejmě těch, co tzv. "nesou na bedrech tíhu doby", tedy nás všech dospělých. To my dnes tu dobu žijeme, komentujeme, rozhodujeme se, kritizujeme i chválíme, každý podle svého gusta, možností a založení. A není to lehké, to víme všichni. Tak jaképak "netýkalo"? Že nic takového nikdo neříká? Ne, dnes ještě ne a nejspíš ani zítra, pozítří, za měsíc a pravděpodobně ani za rok. Ale jednou to přijde a to je přesně to, na co myslím stále častěji. A proč že ty moje obavy? Tak já Vám to povím, pokud Vás to tedy zajímá...

Hodně mě zajímá historie, ale ne ta pradávná, naopak - ta relativně nedávná, události 20. století, zvláště pak obě světové války. Nejsem militantní typ, mám za sebou dvou letou prezenční službu v lidově demokratické armádě, dokonce nastavenou o nějaký ten týden strávený ve vojenské base na pluku (za vzorné plnění povinností stráže), a to mi jako životní lekce opravdu bohatě stačí až do důchodu. Netoužím po žádném válečném konfliktu, mě fascinují příběhy lidí, kteří si tím těžkým obdobím museli projít, protože neměli na vybranou. Stejně, jako dnes my. Četl jsem příběhy přeživších vězňů z Osvětimi, vzpomínky dětí z Terezínského ghetta, všechny mají jedno společné - ti lidé (v řadě případů děti) si i za těch hrozivých okolností zachovali svou vůli žít a schopnost držet spolu, a to jim pomohlo udržet si zdravý rozum a dočkali se konce. Po válce to také nebylo vůbec jednoduché začít znovu normálně žít, museli se to znovu naučit, ale zvládli to.

Ano, také my se jednou dočkáme, a pak budeme muset zapomenout - kdo se tenkrát naočkoval a kdo ne, kdo koho nakazil, kdo koho udal na HS, kdo měl třeba pravdu a kdo naopak žil v klamu, kdo zavinil, že spolu polovina rodiny nemluvila, kdo musel odejít z práce, kdo se nebál žít, bavil se a cestoval a kdo se naopak bál vystrčit nos ze dveří, takže skoro přestal žít, kdo ztratil přátele, kamarády, spolupracovníky jen proto, že byli "na druhé straně", kdo všechny kolem sebe obviňoval a kdo neustále ve všem viděl nějaký podvod a útok na svoje svobody. Protože jinak nebudeme umět spolu zase normálně žít. A to by byla veliká škoda a veliké neštěstí pro budoucí generace. Ty přece nemohou v takové atmosféře normálně vyrůstat. Co by z nich bylo?

Myslím na ty věci každý den, někdy i v noci, a čím dál víc mám z toho obavy, jak to všechno zvládneme. Pomůžou nám v tom politici, lékaři, vědci, vakcíny? Ne, nepomůže nám nic, když nebudeme chtít. Tak na to všichni také zkuste, alespoň občas, pomyslet. A nezavírejte si vrátka, nepalte mosty, nehledejte rozdíly - hledejte k sobě cesty, občas už skoro nejsou vidět...

Přeji mě, nám i Vám do budoucna vše dobré.