Pančí...

"Pančí, zadrnkejte..."

Tak přesně takový "pokyn" je občas slyšet v jedné základní škole. Asi je dobré dodat, že se jedná o malou venkovskou školu, tzv. školu "rodinného typu", v takové škole se totiž většinou mnohem snáze vytváří příjemná a vstřícná atmosféra, všichni se mezi sebou dobře znají, a mezi žáky a učiteli vzniká vztah, který je určitě víc, než jen pracovní. Ne snad, že by se i na takové škole nevyskytly občas problémy, ale řeší se zpravidla mnohem rychleji a jednodušeji, protože se zkrátka nikdo a nic jen tak neschová. No a právě z takové sdílné a přátelské atmosféry pak vyplyne něco takového, jako "Pančí, zadrnkejte", a není to myšleno nijak zle, nebo urážlivě. To jen žáci, takto neformálně, vybídnou svého oblíbeného učitele, aby jim něco zahrál na své milované housle. Jsou to uličníci, co nemají daleko k jakékoliv lumpárně, a nejspíš právě před chvilkou přivedli svého třídního do varu nějakým originálním nápadem a teď nutně potřebují uklidnit zjitřenou atmosféru. Pančí, abyste dobře rozuměli, je totiž jakási zdrobnělina všeobecně žáky používaného oslovení učitele "pančeli" a "pančelko". Za časů minulých to bylo pro změnu "souhu" a "souško", pamětníci jistě vědí své. A protože zmíněný "pančel" dosáhl za dlouhá léta svého pedagogického působení renomé věčně dobře naladěného, příjemného a vstřícného učitele, získal kdysi od žáků i svůj originální titul "Pančí" a už mu to zůstalo napořád, tyto věci se, jak známo, dědí z generace na generaci. A netřeba za tím hledat nějakou neuctivost, nebo snad dokonce zesměšnění pozice učitele, spíše naopak, je to něco jako uznání jeho pedagogického mistrovství. Pochopitelně není jediný, a to navzdory tomu, jak se dnes s oblibou na učitele svaluje vina za kdeco - jedni učí málo, druzí zase moc, ta je přísná, ten zase všechno dovolí, v téhle škole mají laťku moc nízko, v tamté zase moc vysoko apod. - věřte tomu, nebo ne, všichni se opravdu snaží ze všech sil. Že se Vám to nezdá? Že třeba zrovna na té Vaší škole to nefunguje? Že byste změnili všechno a oni naopak nechtějí změnit vůbec nic? Ano, souhlasím, že ve školách by se mohlo (možná dokonce mělo) změnit mnohé a také jsem za to, jako rodič, jednu dobu velmi usilovně bojoval. Možná stejně, jako dnes Vy, a možná i o něco víc. A pak jsem mezi ně jednoho dne přišel. Dnes mám tak tu čest a milou příležitost zvát některé z nich kolegou a kolegyní, a sdílet s nimi nejen kabinet, ale také každodenní radosti i starosti, obojího tato profese přináší míru vrchovatou. Od té doby už si nemyslím, že je to tak snadné, tedy změnit by se určitě mohlo všelicos, ale v té záplavě všemožných povinností už na to nezbývá dostatek energie. A to jsem tam mezi nimi jen chvilku, někteří vydrží celá desetiletí, někteří to mají jako celoživotní poslání. Věřte, že "zevnitř" škola vypadá jinak, než "zvenčí", i když je pochopitelné, že to většinou není na první pohled poznat. Možná by tomu pomohlo trochu víc oboustranného pochopení, hledání společných cílů a vzájemná podpora při jejich realizaci. Nic tak nezamrzí každého učitele, než neustálá kritika jeho práce ze strany rodičů, a naopak neznám větší motivaci, než je sebemenší pozitivní reakce na jeho úsilí. A stačí maličkost, třeba jen krátká zpráva na školním mailu, kterou si ráno rozklikne, než se zase vrhne do toho víru událostí. Věřte, že ho to nabije energií ne na ten jeden den, ale třeba na celý další měsíc. Dělám to dobře, snažím se a někdo si toho všiml !!! Mám tedy tu úžasnou možnost poznat to učitelské povolání z obou stran a tato moje krátká zpráva by měla být poctou všem pedagogům, ředitelkám a ředitelům, jejich zástupcům, učitelkám, učitelům a také asistentům, za tu obrovsky náročnou práci, kterou všichni tak moc potřebují, a přitom málokdo opravdu ocení.

Tak tedy PANČÍ, ať už jsi kdokoliv a kdekoliv, děkuji, že ve školách pořád ještě jsi.