Mikuláš

A je to tady, zítra je 6. prosince, to znamená že dnes chodí Mikuláš, v doprovodu čerta a anděla, navštěvuje děti hodné, i ty méně hodné, a rozdává z nůše dobroty a pamlsky. Vlastně ani nevím, co dnes takový Mikuláš rozdává, ke mě bohužel už dávno nechodí a k našim dětem také ne, ostatně už to žádné děti nejsou. Všechno to nějak rychle pominulo, kouzlo dětského úsměvu je nenávratně pryč. Ale co se dá dělat. Moje vzpomínky na Mikuláše voní mandarinkami, perníkem a čokoládovými figurkami, i nějaké to uhlí, či brambora, se většinou v nadílce našlo. Ale že bych měl nějakou konkrétní vzpomínku na setkání s tou trojicí, to nemám. Bohužel, nebo naštěstí. Špatně zvolené, nebo načasované, příp. příliš realistické představení může s psychikou malých "delikventů" také notně zacloumat. Vzpomínám na kolegu z práce, který mi vyprávěl, jak pozval domů nějakého Mikuláše, jehož nabídku našel kdesi v obchodě. Přišli tři dospělí, lehce "naladění" a děsivě namaskovaní lidé, nafasovali nadílku a předvedli náramné divadlo jeho, tehdy 4 letému, synkovi, kterému by rohy náramně pasovaly k povaze. Nejvíc na něho zapůsobil velký pytel, který vláčel čert přes rameno a ze kterého koukaly dvě dětské nohy. Když trojice odešla, tak se za nimi ještě dívali oknem a on synovi povídá - "A příští rok to budou tvoje nohy." Údajně to zabralo, ale pro slabší nátury by to nemuselo dopadnout dobře.

Ještě jednu vzpomínku na tento den mám. Smutnou. Přesně na Mikuláše zemřel v roce 1981 můj kamarád z vojny, který utekl ven na nepovolenou vycházku a se svou slečnou jel bruslit do zimní haly v Mariánských lázních. A tam se, vlivem těžkého sněhu, prolomila střecha. Nezabil ho ale nějaký trám, nebo nosník, jen ho to přitisklo k ledu a než ho dostali ven, zemřel na podchlazení. Bylo mu 20 let a jmenoval se Mikuláš. I takové věci život přináší, každý má svůj osud někde napsaný. Věřím, že to tak je.