Jak jsme dělali charitu

Přispíváte na charitativní projekty? My ano, i když jsme to poslední dobou již významně omezili na jednorázové aktivity - např. jsme si zakoupili slušivá trička na podporu Kuřete. Ale jednu dobu, a to nikoliv bezvýznamnou - celých 10 let, jsme byli zapojeni do projektu Adopce na dálku a v rámci toho jsme finančně podporovali nějakou měsíční částkou hned několik dětí z jedné rodiny, nuzně živořících v malé zapadlé vsi kdesi na Zakarpatí. Byl to od nás takový krok "do neznáma", moc jsme netušili, co od toho čekat a také to podle toho málem dopadlo. Žili jsme v představě, že tyto projekty jsou postaveny pouze na třech pilířích - jako hlavní je samozřejmě nějaký organizátor, a pak je tady strana dávající (to jsme byli my) a strana potřebná (děti v chudých rodinách). Pustili jsme se do toho s vervou a dobrým pocitem, že děláme dobrou věc pro záchranu světa. Nikdo nás dopředu neupozornil, že si společně s těmi dětmi bereme tak nějak pod křídla celou jejich rodinu (protože rodiče jsou skutečnými příjemci těch peněz), ale hlavně, že do hry vstupuje ještě jeden mezičlánek, tzv. místní koordinátor, který tvoří pilíř čtvrtý a je ze všech nejdůležitější. V našem případě to byla koordinátorka a její jedinou úlohou bylo zajistit redistribuci přijatého obolusu potřebným v místě. JENŽE - ty by nesmělo jít o osobu chtivou a sobeckou, která si z každé zaslané částky strhla svůj "podíl" a to tak, že rovnou 90% (!!!). Zdá se vám to nemožné, přehnané, nesmyslné? To se nám zdálo také, a i když se občas našli nějací pochybovači z řad přátel, vždy jsme je rázně odbyli. Sáhnout dětem na peníze by si určitě nikdo nedovolil. V této slastné nevědomosti jsme žili celé první dva roky, dokud nás nenapadlo, udělat si za těmi "našimi" dětmi výlet. A tak jsme jeli na Zakarpatskou Ukrajinu. O samotné cestě do těch zapadlých končin by se dal napsat román, ale na to tady není prostor. Zkusím to zjednodušeně říct takto - každý další kilometr od poslední výspy civilizace (města) se člověk vrací o 2 roky zpět v čase. A těch kilometrů bylo 70 !!! Co jsme pak viděli na místě, přesáhlo daleko naší představivost, ale nakonec - právě proto přeci byl spuštěn tenhle projekt, aby se pomohlo těm, kteří musí takto nuzně žít. Rodina byla opravdu chudá, ale nesmírně milá a přátelská, vzali nás k sobě a od všeho co měli, nám dali půl. I přes jazykovou bariéru jsme si celkem brzy porozuměli, ale přesto jim trvalo celé dva týdny, než se osmělili se nás zeptat, kolik že vlastně peněz jim to posíláme. Nakonec k tomu došlo až předposlední den, jen tak, mezi řečí, u poslední společné večeře. "Ďaďa Aleš, a skolki hrivni vy posilajetě chlopcim?" praví nečekaně máma našich adoptivních dětí a dívá se přitom nejistě, jakoby se omlouvala za ten nemístný dotaz. "Začem ty zpytaješsja Marjana?" říkám trochu rozpačitě, "Nu skolki hrivni vam davajut v cerkvi, Serži?" otáčím se na nejstaršího, tehdy 12ti letého, syna Serjožku. A pak přišel šok. Hanbou jsme se v ten moment málem propadli až někam do Austrálie - Tak oni nás tady hostí, dělí se o to málo, co mají, a dostanou od nás jen takový směšný obnos? Neřekli jsme jim nic, ale v noci jsem z toho rozčilení skoro nespal a druhý den, po cestě domů, jsem po celou dobu jen skřípal zuby, vzteky a také bezmocí. Celých 1200 kilometrů. Hned po návratu jsem pak na charitě ztropil strašlivý skandál, bylo z toho veliké vyšetřování a málem došlo i na lynč, lidé ve vsi se to samozřejmě dozvěděli a těžce nesli, že někdo okrádá děti. Pak se naštěstí koordinátorka vyměnila a od té doby vše běželo, jak mělo. Ale kdybychom tam bývali nejeli...

Poučení zní - přispívejte na charitu, pokud máte tu možnost, je to potřebné a správné, ale buďte ostražití. Nemají všichni tak čisté myšlenky, jako Vy.