KNIHA

Také se vám občas stane, že nemáte co číst? Že nově čekající knížky na poličce zrovna žánrově nezapadají do vaší nálady a všeobecné konstelace? Že všechny oblíbené tituly máte již stokrát přečtené a předem víte obsah každé kapitoly?

Pokud je odpověď třikrát ANO, pak asi tušíte, o čem je řeč. No a mě se to stalo zrovna nedávno. Jistě - řešení to má hned několik, např. volba kanálu na TV (asi nejhorší varianta), volba titulu v domácí filmotéce (lepší, ale pořád nic moc), volba polohy v křesle a podřimování u reprodukované hudby (to už zní docela dobře), volba varianty na domácím kávovaru a rozprava s partnerem/partnerkou (lákavá, ale dost riskantní varianta, vhodná zjm. pro mladší ročníky) a samozřejmě vždy je po ruce volba nočního úboru a sladké snění v nadýchaných peřinách (asi nejméně konfliktní varianta). Pokud teď tipujete, kterou z variant jsem se vydal, budete zklamáni - žádnou... Já jsem totiž vymyslel zcela novou - tu knížku, která mi doma chybí, si prostě napíšu sám !!!

A je to skutečně tak. Ta myšlenka se nenarodila ani naráz, ani lehce, ale o to razantněji se nakonec usadila v mojí hlavě a nebylo možné se jí zbavit. Došlo tedy nakonec přece jen na tu kávu, a ne jednu, pak i na něco ostřejšího, a pomalu se mi začal v hlavě utvářet příběh. Nejprve tak trochu rozmazaně, ale postupem času se z toho začaly vynořovat postavy a děje, kolem nich kulisy, ale pořád tomu chyběl společný jmenovatel (matematici prominou ten příměr). Úplně zpočátku jsem byl doslova očarován syrovými, a veskrze realistickými, příběhy kluků z terezínského ghetta, úžasně autenticky popisovanými v jejich časopisu, který se podařilo zachránit a je v majetku Památníku Terezín. Kdyby ale nebylo mravenčí, a nesmírně náročné, práce party studentů a pedagogů, z jednoho gymplu, kteří všechny ty výtisky (za dva roky trvání časopisu) uspořádali a převedli do e-formátu pro čtení na internetu, nikdy bych se o tom nedozvěděl, a nikdy by nemohl vzniknout ten můj příběh. Přesně tam, kde ti náctiletí kluci zažívali svoje každodenní životní peripetie, v budově bývalé terezínské školy, se odehrává hlavní část mého děje. Jako (téměř) zkušený pedagog jsem pořád přemýšlel, jak by se s tím dokázali vyrovnat ti dnešní teenageři, taková 7. - 9. třída, když je denně vidím na chodbách, připadá mi, že by toho prostě nebyli schopni - ti rozmazlenci, kteří se nechají vozit autem pomalu až do šatny, bez 6. palcového mobilu nejdou ani na toaletu a na sobě mají oblečení, prezentující můj měsíční plat...? Jak by to s nimi dopadlo, kdyby je okolnosti takhle semlely a vytrhly z jejich luxusu a veškeré myslitené rodičovské péče? Asi by bylo zajímavé to zkusit, jednoho, dva, popadnout a šoupnout je tam, mezi ty vlčáky, ročníky 28-29. To byl mmch ročník mého otce, velmi silný a odolný ročník!!! Ale jak? Přece jen tak večer neusnou a ráno se nevzbudí někde na palandě v ghettu... Něco tomu pořád chybělo a až velmi nedávno to přišlo. A to s velikou pompou a fanfárami po celém světě. Přišla mezi nás AI. No a najednou se to spojilo dohromady, tedy alespoň v mojí hlavě - to AI je tam dostane, ona totiž zvládne úplně všechno, o čem se lidstvu ani nesní. Jasně, že ne hned, ani dnes, ani zítra to nebude. Ale dejme jí čas, pár let jí bude stačit, aby zvládla vývoj, ke kterému lidstvo potřebovalo 20 tisíc let. A pak už se nám bude jen vzdalovat, a za nějaký čas začne přemýšlet, co s námi...

Ten příběh se bude jmenovat Výměna, proč zrovna tak se dozví jen ten, kdo si ho bude chtít přečíst... Snad je to jen moje fantazie, snad hloupá a ničím neopodstatněná vize a obava z budoucnosti. Doufejme, že je to opravdu tak.

Podpořit vydání mojí autorské prvotiny může každý, kdo má pocit, že by chtěl to dílko vidět a číst, bude (snad) v brzké době prezentováno v nakladatelství POINTA, kde bude zároveň i možnost se připojit.

Několik ukázek z knížky a další podrobnosti na webu: www.knihy-alisek.cz/kniha